O koncertě Jarka Nohavici jsem se dozvěděla náhodou - zaslechla jsem to v práci v rádiu. Protože sem s ním vyrůstala, zpívala ho na bitvách, hrála na piáno, na kytaru, srdce mi zaplesalo, aby následně zase uhaslo - všech dvanáct pražských koncertů beznadějně vyprodáno. Ale naděje umírá poslední, takže jsem si dala na ticketportálu hlídacího psa a do čtyřiadvaceti hodin někdo prošvihnul rezervaci, která se pak přihrála mně. Snad začnu věřit na zázraky.
Jarka jsem viděla naživo pouze jednou, a sice, když jsme byly s Celestou na festivalu Benátská noc. Tenkrát jsem i slzu ukápla. A včerejšek jsem ho měla vidět zase. O koncertu se nedá moc napsat. Opakovala bych totiž stále dokola stejná slova. Famózní, báječné, dokonalé, dechberoucí. Prostě nejlepší koncert, co jsem kdy zažila. Kam se na něj hrabe Tomáš Klus. Ten je proti němu slabým odvarem. Zatímco Tomáš je showman a sranda za každou cenu, tak z Jarka to jde tak nějak samo, přirozeněji a tudíž je i vtipnější (alespoň pro mě). A být na koncertů s lidmy všech věkových kategorií a obou pohlaví je přeci jen rozdíl, oproti tomu, když stojíte mezi bandou pišticích šestnáctek svírajíc v rukách nad hlavou růžové iphony (tenhle zvyk je mi naprosto odporný).
A jako zarytou antimoravačku mě nejvíc potěšila protimoravská píseň :o)