Návrat do Řecka, tentokráte na ostrov Rhodos...

...Končí školní rok, Jakub si jde pro vysvědčení a odpoledne vyrážíme na letište. letíme totiž na řecký ostrov Rhodos. Měla jsem ho v hledáčku už dávno, ale zkrátka situace nebo okolnosti mě vždy zavály někam jinam. Aby bylo jasno - neletíme sami. Letíme s kamarádkou Markétkou a její milou holčičkou a kamarádkou Jakuba - Karolínkou. To ale ještě pořád neuzavírá seznam našich spoluvýletníků. Někdy v březnu se k nám ještě připojila celá rodina Večeřů - tzn. maminka Martina, táta Milan a jejich kluci Tobias a Filip. A aby byl seznam účastníků zájezdů úplný, těsně před odletem se rozhodli s námi jet nakonec i náš Tomáš a babička Dáša. Pokud jste dobře počítali, dostali jste se stejně jako já k číslu deset. To je docela slušná skupinka, uvažovala jsem i o nějakém nároku na hromadné slevy.

Vyrážíme. U nás doma je ještě poněkud oblačno a teploty taky létu neodpovídají. Nastupujeme do letadla a za dvě a půl hodiny vysedáme na letišti v Rhodosu. Neuvěřitelně příjemná vůně mě omámí už při vystupování z letadla...Jsme zase v Řecku! Je sice skoro jedenáct hodin večer. Rychlý přesun do hotelu a ráno nás vítá modré nebe bez jediného obláčku. Jsme nadšení, ubytování v hotelu Virginia v Koskinou je naprosto vyhovující. Kolem našeho mezonet obřích rozměrů jsou dětská hřiště, co by kamenem dohodil je krásný nový bazén a každou chvíli nějaké animaci pro děti i dospělé. Co si více přát. O dětech jsme zkrátka nevěděli. no nevěděli, to přeháním. Jednu chvíli se přihnal malý Tobias a ptal se mě: "Teto, jak se řekne anglicky cola? ” povídám: "no cola” a on na to: "a dvě?” říkám foneticky, aby věděl, jak se to vysluvuje naglicky :” tú ". "Děkuji”...zní mi v uších a už je u baru. Za chvíli přišel zpátky i s Filipem a ten se jen smál, jak si Tobias s angličtinou poradil. Přišel k baru, vylezl na židličku, aby jej bylo vidět a zkušenně barmanovi briskní angličtinou sdělí:” Túklajs!” Říkám, co to chtěl?
A Filip přeložil, :”..no přece "two cola with eis”. Foneticky slyšeno prakticky správně - tuklajs.

První den po probuzení si necháváme na obkoukání terénu a víceměně odpočinek, jelikož jsme cestovali až do půlnoci a měli toho všichni až nad hlavu.
Teprve až na další den jsme měli objednána dvě maličká autka, doslova skoro jako dva angličáky - dva Fiaty Panda a mohli jsme vyrazit.
Nejprve byl na řadě Lindos. Krásné starobylé město, s křivolakými uličkami, plných obchůdků a vonících dobrot. Vydali jsme se do Lindosu také proto, abychom viděli na kopci nad Lindosem prastarou akropoli,
na kterou se můžete nechat vyvézt na oslím hřebetu. Všechno ale bylo jinak. Akropole sice dál stojí na svém místě, ale dopravit jsme se tam museli zu fuss - nebo-li pěšky,, protože ten den, co jsme tam dorazili měli oslíci volno. Nebo stávkovali. Nevím. Každopádně se pásli opodál a vůbec je náš problém nezajímal. Ale výhledy stály za to.

Lindos zkrátka nezklamal. Děcka ale chtěla ještě stihnout koupání v moři a protože jsme nemohli při prvním prozkoumávání najít pláž Tsambiku, o které se tvrdí, že je nejkrásnější na ostrově, museli jsme vzít za vděk i stejně půvabnou Stegnou.

Večer nás ještě čekala návštěva hlavního města. To jsme si nemohli nechat ujít! Tolik jsme o hlavním městě Rhodosu slyšeli a četli! Město je samozřejmě krásné, starobylé, ale něčím mi připomínalo silně Kerkyru. Asi přístavem a hradbami, které město lemují. Zkrátka na mě padla nostalgie. Busu muset zase asi na kontrolu na Kerkyru... Tímto zdravím všechny obyvatele kerkyry...Je mi po vás mutno abyste věděli!

Další den je za námi a my se rozhodli vyjet hned ráno a vydat se prozkoumat celý strov kolem dokola. Vyjeli jsme hned po snídani a až po Faliraki bylo na cestě poměrně dost aut. Za Lindosem jich ubývalo a než jsme dojeli na Prasonisi, jeli jsme chvílemi po cestě jen s našimi auty. Po cestě jsme se stavili na jídlo a manželka majitele byla svým původem Polka a moc milá paní a hned jak zaslechla češtinu, dala se s námi do hovoru. Byla ráda, že slyší Slovany, donesla nám po obědě pro děti melouny a my ji za to vypravovali, co je nového v koných končinách světa. Setkání to bylo moc milé. Při odjezdu nám mávali i s mnaželem a já cítila, že to je upřímné.
Dorazili jsme na pláž Prasonisi úplně na jihu ostrova, kde se stékají dva nesmiřitelní obři, a to Egejské a Středozemní moře. A dávali to okázale na jevo. Bylo nádherné sledovat ty barvy, kterými se obě moře předháněla, jak zaujmout návštěvníky, spoustu lidí na surfech a kitechsurfech, vířící se písek, a všudypřítomný docela silný vítr. Nafotili jsme co se dalo a šli hledat pláž, kde se můžete rozvalit a neřešit, jestli nám nějaký surfař nepřejel některé z dětí.

Zamávali jsme všem milovníkům větru a jeli kousíček zpátky na sever, kde jsme objevili příjmenou pláž, dlouhou asi 500 metrů a na které jsme, světě div se, byli úplně sami! Nádhera!

Osvěžení jsme pokračovali dále, přejeli na západní pobřeží, kde na nás mávalo Egejské moře svými rozbouřenými vlnami. Úseky, kterými jsme projížděli, byly lemovány borovicemi, chvílemi jsme vystoupali až do výšky okolo 800 metrů nad mořem, zajížděli do vesniček, kam noha turisty vstoupí jen občas, a kochali se pohledy dolů a na moře po pravé straně. Sluníčko se už pomaličku sklánělo k obzoru a my chtěli ještě navštívit tzv. "Údolí motýlů”.

Bohužel se tam nestalo, neboď když jsme hledali cestu k onomu údolí, projíděli kolem na čtyřkolce dva mladí Francouzi a na náš dotaz, kudy se dát do údolí motýlů nám sdělili, že je stejně zavřené, a to na dobu neurčitou. Je fakt, že delegátka nás na schůzce upozorňovala, že řekové to chtějí zavřit úplně v nejbližší době, protože údolí je chráněné a někteří pitomci tam po motýlech házeli kameny a vůbec se nechovali jako slušně. Částečně znajíc řeckou mentalitu mě docela udivilo, že k tomu došlo tak rychle. Asi si umějí v některých případech i pospíšit. Sluníčko už pomalu zapadalo, takže jsme obrátili kurs směrem východ a vydali se zpátky k hotelu do Koskinou.

Pláž a klášter Tsambika mi nedali spát. Další den jsem zmobilizovala partu, kdo se mnou jede najít kýženou pláž a vystoupá s se mnou ke klášteru Moni Tsambika, kam bezdětné ženy nosí oběti ve formě panenek a prosí svatou Tsambiku, chráněnkyni všech matek a rodin, aby i jim bylo dopřáno a narodilo se jim dítě. Povětšinou se narodila takovýmto ženám holčička, která podle tradice musela mít aspoň své druhé jméno Tsambika. Přemlouvání nebylo těžké. Všechny děti kromě Filipa, zůstaly s babičkou Dášou a Markétou a my mohli v klidu vyrazit. Hledání nebylo až tak těžké. Pláž Tsambiku jsme nalši hned, není nijak velká, má krásný přístup do moře a jemný písek, bohužel i tady už vyhrává komerce na celé čáře a tudíž je lemovaná z jedné strany hustě osázenými slunečníky, mezi nimiž vcelku nevkusně, ale asi prakticky vyčuhují nevhledné boudy s honosnými napisy "kantyna”. Trošku zklamaně jsem si očápla v průzračné vodě nožky a vyrazili jsme raději ke klášteru.

Ke klášteru vedla kousíček cesta, takový nevydařený beton to byl, nebo co, pak malé parkoviště a odsud ještě kousek betonové ohyzdy na další menší parkoviště. Nutno podotknout, že mezi oběma parkovišťátky byl docela strmý kopec, nicméně Milan si usmyslel, že ho s plnou posádkou a angličákem Fiatem Pandou prostě zdolá. Rozjeli to na plné pecky. Asi po deseti metrech Fiat začal stávkovat a Milan, s nohou na plynu zcela u země jen valil oči a domníval se, že tím pomůže autku vystoupat výše k nebesům. Nešlo to. Museli jsme na můj povel všichni vysednout, tedy kromě řidiče Milana a ejhle! auto se najednou rozjelo, takže na druhé parkovišťátko dojel Milan bez nás a my si to hezky vyšlapli. To jsme ale ještě netušili, že ke klášteru je to další hezký kousek cesty, sice sem tam pod chráněnou klenbou stromů, ale přesto - oněch 295, asi metr širokých schodů, byl docela záhul, nehledě na to, že jsme se tam vypravili v pravé poledne. Takže zima nám opravdu nebyla.

Klášter nás po úmorném výstupu objal svou chladivou náručí a ve mě se najednou všechno zklidnilo, i srdíčko mi málem přestalo bít, jak jsem byla zaskočena silou tohoto poutního místa. Všudypřítomné panenky mě jen utvrzovaly v tom, jak mohu být šťastná, že mám své úžasné tři děti. Najednou jsem si všimla, že v klášteře nejsme sami, zřejmě nás dostihla celá armádní jednotka, ale je fakt, že tam bylo prostě několik vojáků v maskáčích, nerušeně se modlili u inony svaté tsambiky a jejícho robátka, na závěr pak ikonu políbili a nezapomněli zažnou svíčku za celou svou rodinu. Usoudili jsme, že tito vojáci se zřejmě chystají ně nějakou misi a přišli tímto prosit svatou Tsambiku aby ochránila nejen je, ale i celou jejich rodinu. Jak dojemné. V citovém rozpoležení jsme také zakoupili klášterní svíčky a zapálili je a já v duchu prosila svatou Tsambiku, aby také mou rodinu a mé přátele pokud možno ochraňovala. Každopádně to nebude mít jednoduché.

Vrátili jsme se do hotelu a znovu se ještě vydali do hlavního města, prozkoumat další uličky, které nám při první návštěvě unikly.

Další den sjme se vydali do Faliraky, údajně největšího aquparku v Řecku. Nevím, jestli byl opravdu nejšvětší, každopádně se nám tam ztratila jednu chvíli Karolínka.
Bylo nám pořádně horko, ale nakonec vyšlo najevo, že se šla jen podívat na jinou atrakci a neznala za vhodné nám to jednoduše oznámit. Všichni byli totálně vyřádění z vodních radovánek a večer usnuli jako by je do vody hodil.

A bylo tu loučení. Uteklo to jako voda v moři, bylo úžasně, byla sranda, nikomu se nic nestalo, a v našem srdíčku jen zůstanou vzpomínky tak krásné, jak jen Rhodos může být. Je to jeden další kout země, kam se prostě někdy musím vrátit. No a jak to už bývá, zazvonil zvonec a pohádkové dovolené je jednoduše konec.