Cestování v mysli a meziprostoru

Moje poznání začíná smutně. Před vánocemi loňského roku, tzn. 20.12.2013 mi zemřel táta, po těžké nemoci, kdy jeho tělo napadla rakovina. Říká se, že všechno časem přebolí a já to tak brala, dost to i dusila všechno v sobě, protože mi bylo jasné, že nejprve musím být aspoň trošku oporou své mámě. Uplynulo několik měsíců a zážitek, co mě v noci, v den mých 48. narozenin potkal, se mi hned tak z paměti nevymaže.
V ten den, v pátek odpoledne jsme si s přáteli na zahradě dali nějaké to pivo na zdravíčko, neboť můj muž má narozeniny dva dny a pět let přede mnou, každopádně na sobotu jsme si vymysleli, že pozveme pár nám nejbližších přátel na zahradní pivní párty. Bylo nezvykle teplo a příjemně. Celkově tento rok nebyla žádná zima a bylo moc příjemně a letos poprvé na mé narozeniny rozkvetla na naší zahradě moje sakura, která obvykle kvete tak o měsíc později. Večer jsme šli ulehnout. Usnula jsem hned, protože po dni zařizování všeho možného na zítřejší párty mě totálně zdolalo.
Vzbudila jsem se asi ve čtyři hodiny ráno, na rukou husí kůži a v očích slzy. Tak silný zážitek, co jsem měla, se snad ani nedá nazvat snem a já jsem přesvědčená, že to byla skutečnost, ať si myslíte cokoli. Přišel mi prostě k narozeninám popřát můj zesnulý táta. Říkáte si, že jsem si to navodila sama tu myšlenku na něj, ale vůbec ne a právě vám chci napsat, co jsme spolu řešili. Věci, které by mě asi samy ani nenapadly. Seděla jsem se švagrem v naší krbové místnosti, jak ji nazýváme a najednou jsem z okna viděla přicházet ze tmy právě svého tátu. Zůstala jsem jak omráčená, ale on vešel jakoby nic dovnitř, donesl mi kytici a popřál mi k narozeninám. Posadil se a já stále nevěřícně na něj zírala a chtěla jsem ho obejmout a chytit ho za ruku, když on mi v tu chvíli říká, abych to raději nedělala, že by se mohl rozplynout, jelikož je to jen taková lehká substance, abych ho vůbec mohla vidět. Nedalo mi to a tak jsem se ho ptala, jak to tam nahoře vypadá. Začal mi popisovat, jak je to tam velké a prostorné, každý tam má svůj domeček, všechno je bílé nebo krémové barvy, všude je klid, láska a pohoda. Zdůraznil mi, že se nemusím bát smrti, že je to něco úžasného, krásného a neuvěřitelného. Neuvěřitelné to pro mě opravdu bylo. Ptala jsem se dál, jestli potkal někoho z příbuzných, dříve zesnulých. Na to mi odpověděl, že potkal moji tetu, maminčinu sestru s manželem, nedávno zesnulého kamaráda pana Hekla o kterém jsem se mu chytala říct, že před týdnem zemřel. Na mou otázku, zda už potkal i své rodiče, kteří zemřeli před více jak 30-ti lety mi říkal, že bohužel, že oni jsou už dál, v jiné dimenzi a bude to ještě chvíli trvat, než on je potká, protože on sám je na začátku. Vzpomněl i zesnulou sestru mé kamarádky Pavly, která zemřela tři dny po tátovi a jako každý jiný chlap, nezapomněl podotknout, že je Ester velmi hezká a milá mladá žena a hezky si s ní povídal. Posteskla jsem si nahlas, jak moc bych teď potřebovala jeho rady se zahradou, o kterou jsem se rozhodla po jeho smrti starat a on mi opět s úsměvem odpověděl, že to pozoruje. jak to tak s naším Tomem mastíme. Nevěřila jsem vlastním uším, že ví všechno, co se tady šustne. Než odešel, tak mě ještě ujistil, že ho opravdu už nic nebolí a je mu báječně a zdůraznil, abych se ani já ničeho nebála, že v podstatě není čeho.
Já vím, možná si někteří klepete na čelo a říkáte si, že bych měla jít na vyšetření, ale takovým má zpověď adresovaná není. Bylo to silné, bylo to krásné a bylo to živé a já se nějak od té doby celkově vnitřně zklidnila, i když jsem si myslela, že klidná jsem, ale teď je to jiné, usmívám se nejen mimicky, ale i vnitřně a je mi opravdu velmi krásně na světě a těším se, až tady můj úkol na tomto světě skončí, že to tam nahoře s tátou v klidu u skleničky vína probereme. Děkuji tati, byl to ten nejhezčí dárek k narozeninám.