Irské tance a step! Věc, která mě vytáhla ze dna a postavila na nohy... Bez tance bych už nikdy nemohla existovat a to vůbec nepřeháním... Neznám nic hezčího, než vřelý potlesk publika na konci vystoupení... To je teprve pocit zadostiučinění! A co teprve, když vidíte, jak šikovné lidi máte v kurzu a jak jste je zvládli naučit jejich první ceilí! :o)

Několik let nazpět jsem prošla hodně složitým obdobím. Pitvat se v tom nehodlám. Kdo o tom měl vědět, věděl, a není potřeba se k čemukoliv vracet... Hodně mi tehdy pomohli rodiče. Jejich podpora v cestě za mým snem pro mě znamená hodně.

Do stepu jsem byla blázen odjakživa, ale prvním impulzem bylo až když jsem se dozvěděla o kroužku cloggingu, který se tehdy ve škole rozjížděl. A spadla jsem do toho až po uši. Step byl mým zájmem číslo jedna, ale přece jenom, jsem tvor věčně nespokojený a tak jsem se v tom začala šťárat trochu víc, no a když jsem zjistila, že step není jenom jeden (country, nebo-li clogging), ale v zásadě se dělí na tři styly a jeden z nich je ten irský. A měla jsem zcela jasno. Irská a keltská hudba mi byla vždy hodně blízká, takže jsem si v tu chvíli nemohla představit nic krásnějšího než spojení stepu a téhle veselé a živé hudby. A už jsem držela v rukou dvd s Lord Of The Dance a jako večerníček jel denně Michael Flately, Bernadette Flynn a spol. :o)... Postupně jsem přicházela na to, že TOHLE je ta věc, kterou jsem hledala celý život. Už tehdy jsem si tím byla na sto procent jistá. A od té doby je irsko mým heroinem...
Zdánlivě tak jednoduché...
Ale... Nesnáším slovíčko ALE. Vždycky všechno zničí. Problém byl v tom, že v takovém městě, jako je Karviná asi těžko někdo otevře kurz irských tanců (o což jsem se teď, natruc tomuto faktu, postarala vlastnoručně právě já :o)). A nastala opět zoufalost. Naštěstí jsem se přes fóra na lide.cz seznámila s jednou moc milou slečnou :o)), která shodou okolností irsko tančila a učila dokonce v Ostravě a dokonce přímo v rámci taneční skupiny Galtish! A nastaly dlouhé debaty. Jak časově a finančně zvládat tréninky v ne nepřekonatelně, ale i přesto poměrně vzdáleném městě?
No dobře, zkrátím to :o). Na začátku února 2006 jsem jela na svůj první trénink! A povím vám, byl to ten nejkrásnější pocit na světě. Vlastně ne! Ten úplně úplně nej přišel až když jsem si poprvé obula své vlastní ghillky :o).
S Galtishem přišla spousta nových věcí a ne vždy všechny dopadly pozitivně, ale nikdy ničeho nelituji. V říjnu 2006 jsem však z osobních důvodů musela tréninky přerušit a mé sny se tak trochu zase začaly rozpadat. Ale nikdy jsem Irsku neřekla sbohem.
Dlouhého půl roku mě týrala myšlenka, že nemůžu tančit. A došlo to až tak daleko, že jsem s příchodem nového roku 2007 začala kutit náhradní řešení. Co takhle zavést irské tance do Karviné? Proč by ne? Prostory bych snad někde sehnala. Lidičky se taky určitě někde nasbírají... A začala honička spojená se sháněním prostor. Samotnou mě překvapilo, jaké se na mě usmálo štěstí. Moc bych chtěla poděkovat lidem z Juventusu, kteří mi k tomu všemu dali svůj souhlas a hlavně San:o), bez které bych se jen tak do hry nevrátila. Po spoustě shánění, vyřizování a domlouvání se mi všechno podařilo úspěšně rozjet a 20. dubna proběhla první lekce.
Za tu krátkou dobu jsem si všechno oživila a San mě začala učit i něco málo ze stepu. Obě jsme se střídaly v učení celkem 11 lidiček, středy já a pátky ona. Bylo to moc fajn období a já pomalu přestávala chápat, jak jsem mohla tak dlouho bez irských živořit. A tak když se odesílaly přihlášky na Letní Školu Irských Tanců v Praze, jednoznačně jsem se připojila a po návratu z Francie mě čekal ten nejskvělejší týden, na jaký se jen tak nezapomíná, ale to už je jiný článek... :o)