Jo jo, jak mocně jsem se dneska tloukla pěstičkou do hlavičky, když mě taťka vezl na chirurgii. Na rybníku několikacentimetrová vrstva nádherně hladkého ledu, už tak značně poznamenaného ostřím bruslí. A já k těm tenounkým rýhám letos nepřispěju. Tak jsem si předevčírem říkala, už několik dní pěkně mrzne, sníh žádný, to bude led jedna báseň... Ne že si následující den podvrtnu kotník či co to s ním vlastně mám. Těžký výron hlezenní kosti, praví lékařská zpráva. Chjo, mám já tohle za potřebí. Zrovna před plesovou sezónou, vystoupením... A nejen to. Kdo povede můj kroužek irských? Jak budu jezdit do Brna na přípravku?Ovšem nejhorší je představa měsíce, ne-li snad víc, bez tance a pohybu vůbec. To nepřežiju.
V životě jsem neměla (kromě nosu v pěti letech) nic zlomeného, pod, či vyvrtnutého, nataženého, přetrhnutého... No tak to asi jednou přijít muselo. Ale ne, sakra, zrovna teď! V tu nejméně vhodnou dobu. I když, jak se tak zamyslím. Jaká doba by byla vhodnější. Nakonec dobře, že mě to nepotkalo v květnu, kdy se budu plahočit na přijímačky. Nebo o prázdninách, kdy chceme jet s kámoškou na brigádu do mého vysněného Irska. To by byla teprve smůla. Se sádrou bych se v těch jahodách hrabala asi jen hodně těžko.

Budiž. Nakonec zase nová zkušenost :o) Nebudu si přece v jednom kuse zoufat. Aspoň budu sedět doma na zadku a šrotit biolu a chemii k maturitě. Tak! A o to krásnější bude ten pocit až mi nožka nadobro splaskne, uzdraví se a já zas bez obtíží budu moct tancovat, běhat, plavat...

Do smrti však nezapomenu na to, jak mi po tom jumpu křuplo v kotníku. Nejstrašnější zvuk na světě (myslím, že si přestanu křupat prsty na rukou... :o))