Měla bych se nad sebou zamyslet. Další den strávený v pohodlném křesílku před obrazovkou mého nejvěrnějšího plechového přítele. Místo ležení s nohou nahoře (doktorka pravila, že jestli tu hnátu budu mít v jednom kuse dole, oteče mi ještě víc a sádra začne tlačit) a studování organické chemie a eukaryoty, sedím u počítače. Jenže co mám tu sádru, tak mě nebaví vůbec nic, u ničeho neudržím pozornost, a to je špatně! Už slyším moji máti: "Jsi nezodpovědná a přitom si hraješ na dospělou!" Má pravdu, já vím...
Zrovna jako včera. Kdybych ji poslechla, nehrála na konec světa kvůli pitomému mobilu, tak je všechno vyřešené dřív, než začne stres, shon a pláč na (ne)rozlitým mlékem... (sakra, dostala jsem chuť na sklínku ledového mlíka :o))Jenže vždycky, když se zvednu, popadnu berle, dobelhám se do křesla v obýváku a zapnu televizi, zjistím, že tam vlastně není nic (jako obvykle) co by mě bavilo. Otevřu lednici a tam pro změnu taky nic, co by mi chutilo. Do pokoje ani nenahlížím, jelikož bych mohla akorát lomit rukama nad směsí všudypřítomného harampádí. A tak zase skončím u compu.
Nebudu skládat přísahy, jak se to od zítřka změní. Protože bych kecala. Předsevzetí jsou na nic! Nikdy jsem žádné nedodržela. Ale tohle téma se chystám proprat až se Silvestrem.
Kdybych se mohla zaobírat alespoň nějakou pořádnou emocí, jenže v poslední době jsem i v téhle oblasti vyprahlá jako Sahara. Zítřek by měl zamíchat kartami. Tak abych to tu naopak nezahltila zamilovanými básničkami...
Nebo v druhém extrému lítostivými...
...vyčítavými...
...trýznivými...

Všechno je možné...