19. 12 2007 | 12.07
Nebýt Tebe, tak zapomenu, jaké to je... milovat...
Jak bolavé bylo srdce mé,
plné jizev a šrámů,
doposud žijící zastřené
oponou z lží a klamů.
Neschopna snad citu nikdy víc,
nočním prázdnem procházím,
svůj zrak obracím na měsíc,
a zde Tě, Lásko, nacházím.
Nemiluji, však v mysli Tě mám,
od prvního setkání,
polibky vzduchem Ti posílám,
neb tryznu mou zahání.
Jsem v Tobě přespříliš ztracena,
v činech Tvých se nevyznám,
a slovy pouhými zmocněna,
v nemilost Tvou propadám.
Jsi snem a snem asi zůstaneš,
přeludem v krajině času,
lásku i přátelství zastaneš,
smích i slzy i krásu.