Týden před závody. Byla jsem pěkně nervózní. Na závodech nás čekal takový menší parkurek. Jelo se to na Ptýrově v hale. Jenže Lenička, jakožto mladý koník, v hale nikdy nebyla. Jako bonus jsme dlouho neskákali, protože byl na jízdárně sníh. Takže se to docela hodilo. 

 Ráno jsem s Janinou a Eliškou hned začaly dělat hnůj. Asi jsme se hodně těšily nebo nevím jak se nám to povedlo, ale za dopoledne jsme stihly udělat všechny boxy.  Něco jsme pak ještě nastlaly. Pak nás čekal super oběd v podobě čínských nudlí a jiných instantních sotva poživatelných jídel.

 Asi v jednu hodinu jsme si začaly připravovat koně. Já prcka Leničku, Janina Grácii a Eliška Lady. Nejdřív jsem ji vydrbala pořádně hřbílkem. Nevím, kde se trubka mohla tak ušpinit, když byla celou dobu doma. Asi se válela v boxu. Pak ještě kartáčem a pochopitelně kopýtka. Jako menší bonus jsem ji ještě trochu protrhala hřívu a zastřihla za ušima. Lenička je prostě sexy koník. Aby se nikde nepraštila do paciček, vyhrabala jsem v jedné bedně ještě černé chrániče na přední nohy. I když musím podotknout, že v tom vypadala docela komicky. Pásky na chráničích byly na její štíhlé drobné nožky docela dlouhé, takže ji legračně trčely do stran. Ale tak co, účel to plní.

 V půl druhé jsme vyjížděly. Začalo nám docela hustě sněžit. Klepaly jsme se na koních jak osiky, ale stále se těšily na velkou Ptýrovskou halu. Začalo foukat. Sníh se na nás lepil, ovšem jen z levé strany. Byly jsme napůl sněhuláci a napůl normální jezdci na koních, kteří si v tom nejhorším počasí vyjeli na vyjížďku. Aspoň lidi ve vesnicích na nás docela zajímavě koukali. 

 Konečně jsme se dohrabaly k našemu cvalovému lesíku. Kousek jsme si zaklusaly a ošahaly si terén. trošku to klouzalo, ale dalo se to, takže hned za zatáčkou jsme si zaskočily. Sníh koním křupal pod kopyty, lesem se nesl náš smích. Tohle je můj život, život jsou pocity. Už vím, proč se to říká. Až mi bylo líto Leničku brát zpátky, když se před námi objevila malá louka, která se napojovala na další vesnici. Pak už jen zbývalo projít vesniči a celou silnici až k Ptýrovu. Za tu dobu na nás docela slušně nasněžilo. Respektive jen z té jedné strany.

 Když jsme se dostaly až před halu, začalo mi být lehce špatně. Nevím jestli z nervů nebo ze zvláštních čínských nudlí. Ale nebyl čas nad tím moc dumat. Lenka se rozhlížela po hale a lekala se každé věci. Poprvé se lekla i sama sebe, to když viděla pohyb v zrcadle. Takový sněhulák na zádech... Hm, jak děsivé. Čekala jsem, že sníh na nás po chvíli roztaje, ale doufala sem marně. Vydržel na nás celou hodinu.

 Nejdříve jsme naše milé čtyřnožce zahřály v klusu. Rovnou jsme si překlusaly i takový menší křížek. Po tomto maličkém skoku jsme už vážně začaly makat. Dnes nešlo o výšku skoku. Šlo o to, aby se koně okoukali a abychom si zas trošku oprášily skákání. Nájezd na skok, načasovat odskok a pořádně si koně vodit po parkuru. Bylo to vážně prima. Skákaly jsme malou bedýnku, dva plůtky, dva kolmáčky a jeden oxer s odskokovou kavaletou. Lenička se chovala velmi slušně. Bedýnku neřešila, před plůtky má docela respekt, takže vyskočila. Má moc pěkný styl skoku. Mám z ní radost. Každý skok jsme si skočily samotný a pak jsme šly celý parkur v kuse. Holkám to taky moc šlo. Obdivuju Elišku na Lady. Ladyna je vážně složitý kůň. Tedy co se týče ježdění myslím. Mě ta kobyla nikdy neseděla, ale Eliška se s ní už naučila domluvit. Spolu jim to sluší a navíc jsou obě moc šikovné.

 Po skákání jsme ještě chvilku krokovaly. Koně se docela zapotily nejvíc Lenka. Ta byla zpocená asi i z nervů, byla úplně morká. Tak mě tak napadá...Víte, že kůň je kromě člověka jediné zvíře, které se potí kůží? 

 Cestou domů už bylo docela hezky. Trochu vykukovalo sluníčko a nesněžilo. V lesíčku pochopitelně zas následoval pomalý klidný cval. A pak celé nadšené přez vesnice až na Bukovinu. Cesta nám trvá asi hodinku, ale my jsme schopné celou dobu pořád o něčem mluvit. Až mi zamrzala pusa v úsměvu, od neustálého smíchu. 

 Když jsme dojely, daly jsme koníky domů. Lenička byla vážně zpocená. Hned jsem ji doběhla pro odpocovací deku, aby neofoukla. Pak jsem ji ještě zabalila nohy do teplých bandáží. A protože byla vážně hodná, nasypala jsem ji do žlabu kyblík chleba. 

 Protože sedla i uzdečky byly nehorázně mokré, odnesly jsme je s holkama do klubovny. Tam jsme je nechaly pořádně uschnout. Já si brala uzdečku rovnou domů, protože jsem si ji chtěla na závody namazat. Pak jsme si uvařily čaj a dokola rozebíraly skákání. Byly jsme úplně nadšené, jako malé děti.

 Večer jsme ještě roznosily seno a zametly. Byl to krásný den. Pak už jsem jela celá nadšená domů.

Lenička v dece                                    Lenka