Úvaha II. Bič v ježdění je/není všechno..?
2. 06 2013 | 00.42
Venku prší, nudím se doma a tak se můžu plně věnovat přemýšlení nad mým koněm. Jen podotýkám, že i přes déšť ke koním chodím a jezdím. Je to zas úplně o něčem jiném. Elfík musí vlézt do kaluží, do kterých se mu normálně vůbec nechce. Je jen na nás, zda mu procházením nepříjemných mokrých míst nebude dělat problém nebo se bude ,,šprajcovat" pokaždé, když ďolíčky plné vody zahlédne. Kluzký terén zase testuje naši důvěru, Elfovu zodpovědnost a rovnováhu. Tohle vše zatím není na 100% ale je ještě mladý. Není to výmluva, je to prostě fakt. Všechno zlé je pro něco dobré.
Elfík je ten tip koníka, který se nesmí do ničeho tlačit. Je to prostě osobnost. Jak do něj trošku zavandrujete nebo zapospícháte, máte prostě smůlu. EL Faruco se zastaví, v lepším případě začne couvat nebo se stavět na zadní. Tyhle náznaky mívá i na jízdárně. Stačí, aby se zakoukal třeba přes plot k sousedům na pasoucí se ovce. Vypadne z rytmu, ztratí soustředěnost. To se mě, jakožto jezdci, kterému na těchto věcech záleží nelíbí. Proto ho upozorním lýtkem nebo poklepáním bičíkem po pleci. Jedná se o krátký skokový bičík a jde jen o poklepání, žádné mlácení, jak by si mohl někdo představit. A zde nastává problém. To se samozřejmě ješitnému a hrdému tvorečkovi pode mnou nelíbí. Dochází tak ke sporům, jestli půjdeme kupředu, či budeme stát a balancovat na zadních nohách. V úvahu také připadá couvání.
Tento problém jsem se snažila nejdříve řešit sedem. Tlačit si koníčka zadkem před sebou, stále pobízet. Jenže účinky byly minimální. Většinou se mi povedlo to, že nezastavil, ale většinou nehezky zpomalil a vůbec jste měli pocit, jako kdyby se kůň pod vámi ,,zadřel." Kdo nezažil spíše nepochopí. Každopádně pocit je to nepříjemný. Tento pocit jsem na jízdárně mívala docela často, stačilo jen, aby se milostpánovi nechtělo dopředu.
Někteří lidé mi říkali, že musí poznat to, že pokud bude takhle moc ,,drzý", přijde trest. Přišlo mi, že to dává logiku. A tak, když opět začal zkoušet, vytáhla jsem svůj mnoholetý skokový bičík a prostě mu párkrát natáhla za holeň. Někdy to kůň prostě potřebuje, ale tohle nebyl ten případ. Škoda, že jsem to nevěděla dřív. Elf na místo toho, aby vyskočil dopředu, jak většina koní reaguje, zapřel se předníma nohama do země a vyhazoval. Tuhle praktiku jsem taky využívala docela dlouho. El Faruco se opravdu naučil, že po ráně bičem je lepší utíkat dopředu. Ale pořád to nebylo ono. Koníka bych musela ,,bít" skoro stále, protože ježdění na jízdárně ho takhle moc nebaví, což chápu, ještě ke všemu, kdybych do něj stále šila bičíkem, to bych se nehnula asi vůbec. Nehledě na to, že to ke všemu esteticky vypadá velmi špatně a já sama jsem z toho neměla moc dobrý pocit. Ale slyšela jsem ,,chválu", tedy ne od trenéra, ale jiných rádoby koňáků, že takhle je to dobře. Kůň musí vědět, kde je hranice. Mě se tento styl určování hranic ale vážně nelíbil. Až jednou, mě asi Bůh osvítil či co, dostala jsem nápad, který by mohl fungovat. Hned další ježdění jsem testovala a nemůžu si vynachválit.
Tušírka. Říkáte si, jak můžu používat ještě delší bič, než ten skokový, když ještě před chvílí melu o tom, jak koně nechci bít? Jde o to, jak s tušírkou zacházet. Je mnohem přesnější a rychlejší. A nevím to jistě, ale myslím si, že to s ní i víc kousne.. Ale to je věc názoru. Tušírku jsem si kupovala na závodech na Ptýrově, tenkrát na práci ze země. Měla sloužit jako prodloužení mé paže. Tam, kam bych už normálně Elfíkovi nedosáhla. Tak to bral i můj koník, za což jsem velmi ráda. Myslím si, že tušírku stále vnímá stejně. Stačí, abych na něj sedla a už jen přechod do kroku musí být energický a v tempu, rytmu. Jakmile cítím jen nepatrný náznak jeho známého brždění, jemný pohyb zápěstím mi stačí k tomu, aby tušírka klepla Elfíkovi po stehně. Reaguje na to moc pěkně. Nevyletí, jako to bylo u krátkého bičíku, ale zároveň ví o co jde. Stačí jen v kroku hlídat rytmus a párkrát tušírkou upozornit, že bych si představovala, aby rytmus byl pravidelný. Nejedná se o žádné mlácení, jako to bylo dřív. Tušírka je pohotová. Než jsem totiž dříve otěže chytila do jedné ruky a bičíkem se napřáhla, El Faruco buď už šel zase ,,normálně" a nebo stál na zadních.
Je docela zajímavé sledovat, jak to Elfovi vlastně všechno šrotuje v mozku. Po pár poklepáních si již tempo i již tolikrát zmiňovaný rytmus hlídá sám. Kdyby ne, opět ho upozorním na to, že by si to hlídat měl. Pokud ne, přijde o něco ,,silnější" upozornění. Nikdy se však nejednalo a ani jednat nebude o ,,plácnutí" bičíkem. Líbí se mi slovo ,,poklepání" protože přesně to se za mou holení děje.
Tušírka je asi to nejlepší, co jsem na mého mladíka mohla vymyslet. Když si začne hlídat tempo v kroku, dělá pak to samé i v klusu. Pak už je mi tušírka tak nějak k ničemu, kolikrát přemýšlím o tom, že ji někde zahodím. Jenže pak si zase říkám,co kdyby.. Minulý trénink jsem byla pochválena, že mi koník jde přirozeně dopředu. Nevím, jestli vyloženě přirozeně, ale při překlusávání bidýlek vytahoval krk dopředu, dolů a cítila jsem, jak natahuje hřbet. Z toho jsem měla vážně dobrý pocit. Ještě větší radost jsem pak měla, když jsem pracovala hodně v pracovním klusu na přechodech a obratech, jak maličký bonusek jsem ho nechala vytáhnout si otěž a pořádně vyklusat. Dřív by se zapíchl do země a stál by. On ale udělal přesný opak, natáhl krk dolů a pěkně vykročil.
Nikdy jsem si nemyslela, že na mého miláčka někdy vytáhnu bič, který je skoro stejně velký jako já. Jsem opravdu překvapená, jak dobře na to El Faruco reaguje a doufám, že nás to zase posune o kus dál. Amen.
Fotka z krokování.. Na hlavě má třásně proti mouchám.. :-)
Tušírku, neboli delší bič (ta moje má asi 120cm) Na fotkách najdeme zastrčenou pod sedlem. Bohužel můj mobil není schopný pojmout úplně věechny jevy, které bych vyfotit potřebovala..
Pro lepší představu.. :-)