Už toho mám dost. Můj kyblíček s trpělivostí se převrhl. Místo něj ve mě bublá vztek a jakýsi pocit výtězství, protože plno lidí je semnou a vím, že mám pravdu. Bohužel druhá osoba si to evidentně neuvědomuje. Mrzí mě to. Ale co mám dělat.

 Jsem poářd ta usměvavá holka, co každýmu radí jen to, jak být v pohodě a nestresovat se. Směju se a nedělám nic jiného. Tvářím se drsně, žádné problémy nemám. Přesně tohle si o mě většina lidí myslí. Jen málo z nich však ví, že ve skutečnosti jsem stále zadumaný člověk, který se pořád kvůli něčemu trápí. Bohužel už nějak nezbývá síla na to, abych to někomu povídala. Proč taky? Nejdříve jsem chtěla tento text směřovat na jednu osobu, ovšem rozhodla jsem se, že to nakonec budu sumírovat spíše na sebe, a svoje pocity. Už jen z toho důvodu, že daná osoba by to určitě zase pochopila špatně. Nemám náladu ji tu obhajovat. A ani nebudu.

 Nenávist. Tohle slovo na mě spadlo jako blesk z jasného nebe. Je to sakra tvrdé slovo. Připadám si jak přimáčklá pod nějakým obřím kamenem a nemůžu vstát. To slovo mě do sebe pohlcuje. Jsem opravdu tak špatná? Bylo opravdu nutné použít tak silné slovo? Nejsem hezká, mám příšerné vlasy a naprosto debilní smysl pro humor. Pořád by se to dalo změnit. Ale jsem taková jaká jsem. Konečně svět vnímám tak jak mám, troufám si říct, že koukám z daleko čistčího pohledu, sleduji obě strany. A právě proto mě asi někdo nenávidí.

 Člověk si odmítá připustit i tu černou stránku svého jednání. Myslím, že já už se to docela naučila. Když něco dělám, přemýšlím nad oběma stranami. Což vlastně není až tak moc dobré, přemýšlím až moc. Pak z toho vznikají naprosto nesmyslné texty, jako třeba tenhle. Díky čemu jsem se tohle naučila? Díky koním. Díky El Farucovi. Dříve jsem viděla jezdce jako největšího borce, kůň ho musí poslouchat. Otázka je, proč ? Proč bychom nemohli býti rovnocenými partnery? Stejně tak i s jistou osobou. A zde nadchází problém. El Faruco mi pomohl postavit se na vlastní nohy. ,,Vybudovat" si vlastní systém myšlení a přemýšlení. Jsme si rovni. Jsme všichni jen lidé. Na druhou stranu jsem ten dominantnější jedinec. Tím nemůže být kůň, protože když se nad tím trošku zamyslíme, kůň bydlí v našem světe. My budujeme stáje a výběhy, jízdárny. On tím pádem musí také respektovat to, že tam chceme zachovat určitý řád chování. Až budeme na návštěvě u divokých koní, budeme se zas chovat my, když to řeknu přehnaně, podle nich. 

 Naprosto mě iritují lidé, co si myslí, že jsou něco víc. Jsem zvyklá na to, že se svým koněm pracuji v určité harmonii. Ano, občas to skřípe, jsme oba prostě živé bytosti s vlastním myšlením. Proto nechápu. S koněm vycházím a s jedním člověkem ne? Mrzí mě nejvíce to, že jsem se s tím člověkem vůbec kdy bavila a udělala si sním vztah. Dřív jsem nedostatky přehlížela, spíše o nich nevěděla. Přišel kůň a já se chovám tak jak se chovám. Dokonce mě napadla věta:,,Neměla jsem si pořizovat koně." Hloupost! Neměla jsem se bavit s takovou osobou!

 Dalším důležitým faktem je to, proč mě náhle začala tak nenávidět. Dostala jsem v patnácti koně. Ona stále musí jezdit jen na ,,hloupé Lady." Dřív mi to přišlo takové.. Nepřišlo. Já o tom nepřemýšlela. Teď ale chápu. Ta osoba by měla zklopit hlavu a říct jsi:,,Tak tohle jsem nezvládla." Kolik ran bičíku padlo naprosto bez práva, kolik sprostých slov. Dříve mi to bylo fuk. Ale nyní už poznám, kdy je něco špatně. Když vím, že jsem Elfíkovi vyndala zbytečně, mám v těle takový divný pocit. Je velmi nepříjemný. Už jen kvůli tomu se jakýmkoli konfliktům vyhýbám. A to i v normálním životě. Ale občas prostě chybuji, jsem, sakra, jen člověk.

 Ta osoba by se nad tímhle měla sakra zamyslet. Její naprosto neracionální zacházení s koňmi mě nehorázně štve. Byla jsem moc velký srab na to, jí to říct. Jenže to bylo horší a horší. Až jednou jsem se odhodlala promluvit. Ale dostala jsem jen vynadáno. Velmi mě to mrzí. Na toho člověka kašlu, jde mi o dobro kobyly. Vždyť ta už z toho musí být taky pěkně zmatená. Ale to je právě ono. Nikoho nezajímá, co si myslí kůň.

 Pak akorát chodí a říká, jak mi Elfík chodí s hlavou dole. Proč asi? Vzájemná komunikace, přátelství a láska. Co udělá osoba příště? Opět bije koně za něco, co se dá řešit i jinak. Proč by měl kůň makat na jízdárně tak, jak chce jezdec, když jezdec se nesnaží koni vyhovět? Chybí tu logika. A pomalu, ale jistě ztrácím naději, že by to někdy mohlo být lepší. Začínám se spokojovat s tím, že El Faruco se má dobře a že si někdy víc a někdy míň rozumíme. Ale na lidi své ,,koňovské" myšlení budu používat stále. Přišla jsem o jednu rádoby kamarádku, ale na druhou stranu jsem tímto jednáním přišla naproti jiným kamarádům. Lepším kamarádům. 

 Závidět a žárlit na to, co si člověk buduje sám, bez pomoci druhých celý život, to je fakt ubohé. Říkal mi někdo, jak se s mým koněm mám bavit? Ne. Tohle je jen moje ,,dobrá vůle", to že koně nepovažuji za sportovní potřebu, ale jako parťáka. Vždyť komunikovat se dá různě s každým koněm. Ale není to hned. Je to práce. Nejhorší je, že je to vlastně všechno jen na vás. To vy koně zavíráte do malého boxu a pouštíte ho do přesně vymezeného výběhu. Kůň jen poslouchá a dělá to, co chceme. Ale je to živé zvíře, má právo taky vyjádřit svůj názor na věc. A právě k tomu ho musíme vyzvat my, nikdo jiný. Kůň s vámi začne svůj dialog. Už jen to je přeci úžasné. To velké stvoření s vámi chce komunikovat! Buďme za to rádi, a snažme se jej pochopit. Nikdo jiný to za nás neudělá.

 Hezky se na to kouká. Ale ta dřina.. Plno lidí plus ona záhadná osoba, snad ani ještě nezjistili, že něco takového je možné. Doufám, že to přijde co nejdříve. Pak se na ně taky bude hezky koukat. Ono sledovat onu osobu jak po každém skoku spadne koni na krk, pak ji při cestě zmlátí za to, že se kobyla koukla na kaluž a doma ve stáji řekne, že je to pěkná kráva a že se jí na ní jezdí nejhůř ze všech koní tady, to není moc příjemné. Osobu bych nejraději praštila pěstí do břicha, na kobylku si sedla sama a zkusila to, jak se věci mají. Poté můžu soudit. Každý kůň je přeci jiný.

 Ale to jsme zase u koní. Chtěla jsem se soustředit na moje pocity, ale jsem asi moc velká koňomilka, protože jen pocity tu popisovat nemůžu. Každopádně je mi to líto. Tak ráda bych jí řekla přesně to, co si myslím. V klidu to probrala. Jenže když někdo nesnese kritiku a místo toho aby se nad sebou trošku zamyslel na mě začne křičet všechny chyby, kterých byl onen člověk světkem, tak to pak není nic moc. Vážně bych si přála, aby se takovéhleho koňského pohledu na svět zmocnilo více lidí. Klidně by se tento pohled na svět mohl nazývat i jinak, to mi je jedno. Mám přátele, který tento pohled mají. Třeba je to nenaučili koně, ale něco jiného. Co, to není podstatné. A nikdy žádný problém nebyl. Tak proč náhle s touto osobou je?

 Začínám mít vážně pocit, že problém nebude ve mě, ale v oné osobě. Vždyť už jen použít slovo nenávist stojí hodně odvahy a zlosti. Myslím, že si to nezasloužím, ale tak co já vím, třeba jo. Každopádně můj názor se nemění a já si budu stát tvrdě za svým.

 Tak nějak přemýšlím o tom, že tento text vlastně nemá žádný smysl ani cíl. Ale mě je líp. 

Přišla jsem o jednu ,,kamarádku" avšak s mým ,,koňomilským" přístupem jsem si našla opravdové kamarády.

(Na fotce, El Faruco, já a hlava Matýska. Fotila Ája Blažková)