Po zkušenosti z minulé soboty jsem nenechala nic náhodě. Prohrábla jsem skříň a do obří igelitové tašky jsem naházala hromady oblečení. Zima nemé šanci. Navíc mi mamka koupila nové termoboty, určené přímo k ježdění. Ví, že jsem hrozná zmrzlina, takže toto protizimové opatření ještě asi hojně využiji. Sice jsem se pak málem nevešla do auta, ale co. Teplíčko je přednější. Objemná taška však zaujímama přez sedadlo a půl, takže cesta byla docela nepříjemná. Ještě horší ji ale bylo v cílové destinaci, alias Horní Bukovině vytáhnout z auta a dopravit do šatny do mé skříňky. Ale...povedlo se!

 Dnes byla od deseti hodin hodina. Zní to docela zajímavě, ale jak jinak to mám říct? No nic. Přijely holky Břicháčkovi, Petra a Martina ještě se Zuzkou Kubínovou. Všechny tři u nás byly v létě na táboře, tady jsme se taky poznaly. Jsou to vážně v pohodě holčiny. S ježděním teprve začínají. Petra měla Grácii, Zůza Peggy a Martina Lady. Koníky jsme jim s Eliškou a Janou připravily. Pak jsme jim ještě pomohly vyhoupnout se do sedel. Hodina mohla začít. Nicméně já s Janinou jsme si šly ještě připravit koně. Já mého kolegu Elfa a Janča Leničku. Eliška byla vše v klidu, protože měla mít Lady. Takže se pak jen prohodí s Martinou. Než skončila hodina udělaly jsme ještě nějaký hnůj.

 Po hodině jsme si Elfíka i Leničku nasedlaly. Pan Žák si připravil Queen. Nakonec si ještě Eliška sedla na Lady. Mohly jsme jet. Ještě jsme musely počkat na pana Žáka, než vyřídil placení za jezdeckou hodinu atd. Hurá, konečně jsme jeli.

 Opět jsem vyrazila s mladým v předu. Jen ať se to učí. Klusali jsme až k lesu. Pak jsme to ztočili směrem do Grindliku. Klušu si to po cestě. Najednou se před námi zjevil. Ano, byl to on. Ohradník! Pustili tam krávy, takže jsme měli smůlu. Prostě nám přehradili cestu. Ovšem my s tím nic neuděláme, pozemek není náš. Takže jsme se otočili nazpátek. Obešli celé pole a pak se cvalem vydali směrem domů. Jasně, že jsme necválali až domů. Ale úsek ujetý cvalem je prostě úžasný.  Do těla se vám vlévá něco jako nová energie, čistá energie, kterou nemůžete získat nijak jinak než tak, že si sednete na koně. Aspoň mě to tak přijde. Po vyjížďce jsme šli ještě chviličku na jízdárnu. S koníky jsme udělaly pár vlnovek a pak klusaly, aby byly zahřátí. Pan Žák dal kobylu domů a pak přišel na ,,trénink". V plánu bylo poprvé s Elfíkem něco skočit. Postavil nám jen maličký křížeček. Nejdříve jsem si proti tomu zaklusala sama. Elfík poslušně překlusal, ale neskočil to. Takže předemnou jela Jana na Lence a proti skoku zacválala. Elfík dal ouška kupředu a rozjel se. Skočil úžasně. Podruhé jsme to šli z druhé strany. Jen co Elf malý skůček uviděl, doslova to ,,rozhulil". Prý vyskočil metr nad skok a hlavně hrozně z dálky. Já to naštěstí vychytala a šla jsem s pohybem. Je to prostě můj malý borec. Byla jsem velmi nadšená. Na tříletého koně se choval opravdu výborně. Jako bonbonek na závěr jsme si ještě přelezli malou bílou kavaletu. Super. Z ježdění jsem měla vážně radost, doufám, že to tak bude pokračovat dál. 

 Po ježdění jsme pustili koníky do výběhu. Ještě si uklidit věci a sedlo. Měly jsme už docela hlad, Juchů, konečně oběd v podobě čínských nudlí a krupicové, lehce ztuhlé kaše. Ale komu to vadí, že?

 Po obědě jsme ještě udělaly hnůj u Green. Kůli hříběti se nemůže dělat hnůj už dopoledne, protože hříbě není zvyklé na uvazování a akorát by se pletlo. Teď mě tak napadá, nechcete hříbě?  Potom jsme všechno nastlaly. Já jsem rovnou roznosila seno. Poté jsme ještě skočily k lesu odmotat nějaký ohradník a odvézt tyčky. Koně se teď pouští jen do jednoho výběhu, aby ostatní půdu nerozdupali.

 Dopustit vodu a zamést. Již zažitá rutina. Konec dobrý, všechno dobré. V půl sedmé pak přijel tatínek. A hurá domů, na večeři.