Středeční rána pro mě nemají žádné kouzlo. Jsou tiché, tmavé a pochmurné. Jako každé ráno jsem prošla dřevěnou brankou a vydala se blátivými cestami k autobusové zastávce. V uších sluchátka. Jako vždy jsem ještě napůl spala. Pár minut na zastávce mi připadalo jako věčnost a já se modlila aby alespoň přestal foukat ten ledový vítr. Pak jsem konečně zahlédla spásná světla autobusu. Nastoupení a koupě lístku už je tak sterotypní, že nad tím ani nepřemýšlím. Pomalu jdu uličkou k jednomu z volných míst. Hodím batoh na zem. Opřu se o zamlžené okno a usínám. Sny mě donášejí do Val di Fiemme. Mého oblíbeného místa v Italských alpách. Znovu vidím nádherný hotel Lagorai, kde často trávím jarní prázdniny. A znovu jsem na svých oblíbených sjezdovkách. S větrem ve vlasech sjíždím až neuvěřinou rychlostí zasněžené hory, které miluju a kde jsem se naučila žít. Pak se bohužel probouzím. Vidina zvířeného prachu se pomalu rozpývá, ale já stále vidím bílo. Jsem jednu zastávku před školou. Stromy na sebe vzali bílou pokrývku a stejně tak i zem, dosud plná bláta a zmrzlé trávy. Sníh. Autobus s trhnutím zastavuje, omámeně se dívám na nádherné, bílé vločky, které ladně tančí k zemi. Znovu se rozjíždíme a pár z nich zůstává na okně. Okouzleně se dotku skla a stále nevěřím svým očím. Na další zastávce vystupuji a natahuji ruku před sebe. Vločky tančí a několik z nich mi ladně dopadá na dlaň, kde se ztrácí. Pouliční lampy to celé zbarvují do oranžova a vytvářejí iluzi dokonalého dne. Na jak dlouho ale?