Posmrtný život. Téma, které neustále probíráme abychom si nemuseli přiznat, že po životě nejspíš nic nebude. Hledáme nadpřirozeno abychom se vyhnuli přirozenému. Sníme o věčném životě někde jinde. Naivně se domníváme, že po životě prostě něco ještě je. Že se dostaneme na náherné místo z našich snů a budeme tam navěky šťastně žít. Proč si však nedokážeme přiznat, že po životě možná nic nebude? Život a smrt. Není to kruh. Je to úsečka. Životem začína a smrtí končí. Proč se toužíme po smrti vrátit k životu? To se opravdu chceme navždy nudit v dokonalém světě a nebo se pořád vracet do tý pakárny jménem svět? Přoč nám nestačí jeden život, ve kterém se nám něco povede a něco ne? Proč si nedokáže přiznat, že to prostě jednout skončí? Odpovím prostě. Je to naše lidskost. Od počátku věků přemýšlíme o znovuzrození, o ráji, o pekle. Protože si nemůžeme pomoci. Strach ze smrti zahaníme výmysly o pohádkami. Už první civilizace si byly jisté, že posmrtný život existuje. Každá civilizace si smrt vykládala po svém. Detaily se liší a můžeme říct, že žádná z nich si nepřiznala tu úplně nejzřejmější verzi. A to tu, že po smrti je zase jen smrt. Prosté nic. Poslední dech a tím vše končí. S každým mrtvým přichází i někdo, kdo se narodil. A vše začne znovu. Zase ho jeho rodiče začnou krmit pohádkami o nebi a pekle. A zase pak s posledním dechem vše skončí. Proč to tedy nevezmeme jako skutečnost, nevykašleme na smyšlené teorie a prostě nežijeme. O tom to přeci je. Žít každý den, jako byl poslední. Vymezit začátek a konec. Tak by to mělo být