Bytosti, které ještě zůstaly v milosti přírody. Zvířata se nás nebojí. Žijí s námi jako součást nás samých. Ten kdo vyroste mezi námi, nemůže odejít. Okolní svět by ho zničil. V lese můžeme být sami sebou, ale i to nám chtějí vzít.

Král temnot a jeho armáda si postupně zotročili mnoho jiných bytostí. My jsme na řadě. Nemáme žádnou šanci. Lesní lidé nikdy nebojovali. Nebylo proč. Ostatní se o nás nezajímali a se zvířaty jsme žili v míru.

"Niro!" zaslechla jsem hedvábný hlas své nejmilovanější babičky.

"Jsem tady" postavila jsem se a rozběhla se k ní. Znovu jsem obdivovala její rozhodné zelené oči.

"Dnes" pronesla s obtížemi.

"Už? Proč?" do očí se mi hnuly slzy. Niro! Niro! Ty musíš zůstat v klidu. Jsi její nástupce.

Lesní lidé poznají, kdy se blíží jejich čas. Čas mé babičky Falie se blíží ke konci.

"Niro, pojď se mnou" vedla mě do hlubin lesa. Když jsme byly alespoň dvě míle od lidu, konečně zastavila.

"Co se děje?"

"Má smrt bude tvým začátkem. Mrzí mě, že musíš začít v tak nepříznivou dobu"

"Nemůžeš za to. Svůj čas nikdo neovlivní."

"Niro, musíš se postarat o lid. Za každou cenu"

"Jak? Máme utéct?"

"Blázníš? Kam by jste šli?"

"Bojovat nemůžeme"

"Já vím Niro. Já vím" Všimla jsem si, že je stále malátnější. Pevně mě chytila za ruku.

"Babi" vydechla jsem plačtivě.

"Nezapomeň Niro. Pokud v něco věříš, musíš se obětovat" řekla s velkými obtížemi a pak, během pár vteřin, z ní zbyl jen prach. Vrátila jsem se k lidem.

"Niro? Co se stalo?" přiběhl ke mně Kail, můj kamarád od dětství. Podívala jsem se na něj s očima plnýma slz.

"Falie?" vydechnul a já jen zakroutila hlavou. Nedokázala jsem normálně myslet. Pořád jsem ji viděla před sebou. Pořád jsem cítila její stisk. Ale už tu není.

Svezla jsem se na kolena. Teď jsem nemohla. Lidé se kolem mě shromáždili v tichém zoufalství. Všichni jsme věděli, že já nikdy nedokážu to, co babička. S ní byla mizivá naděje, bez ní není žádná. Dívala jsem se jim do očí a viděla jen zoufalství. Najednou se mi kolem krku vrhla Leanna. Malá blonďatá holčička, jejíž rodiče zahynuli jako ti moji.

"Já nechci aby Falie umřela" zkrápěla mi rameno svými slzami

"To nic Lei. Všechno bude dobré" nakonec jsem utěšovala já jí.

"Niro!" zakřičel Kail a já se otočila směrem kam ukazoval. Po nebi se směrem k nám šířila temně šedá mračna. To není příroda, to je armáda temna. Mezi lidmi se rozšířila panika. Běhali sem a tam a já nevěděla co dělat.

Mračna se blížila tak rychle, že pokus o útěk byl zbytečný. Boj nepřipadal v úvahu a diplomacie? To bych o ní nejdřív musela něco vědět.

Postavila jsem se před svůj lid a čekala na nový začátek. Nejspíš na začátek konce.