30. 01 2013 | 15.05
Bylas mi vším. Bylas tichým přítelem, když jsem se potřebovala vypovídat, blázínkem, když jsem měla dobrou náladu. Bylas stále vedle mě a sdílela všechny moje radosti i bolesti. Tak veselá, akční, plná elánu do života.
A najednou mi ležíš na klíně, díváš se mi do očí a já vím, že o tebe už brzy přijdu. Zdá se mi, že ty už to víš. Už nechceš bojovat.
Dívám se na tvoje fotky z předminulého týdne a nevidím tě v nich. Ta slečna na fotkách tak šťastná a plná radosti, zatímco ty mi tu jen odevzdaně čekáš na smrt. A já ti nemůžu nijak pomoct!
Už jsem si myslela, že to bude dobré. Zdálo se mi, že se to zlepšuje. Dokonce jsi i jedla. A pak se to zase zhoršilo. Jako bys ten boj vzdala.
Chci abys tu se mnou zůstala, ale dobře vím, že na operaci jsi příliš slabá a léčba je jenom mučením. Tolik chci vrátit čas, protože jsem tě tolik zanedbávala. Promrhala jsem tolik času, který jsem mohla dát tobě.
Zítra tě čeká poslední kontrola a pak nejspíš usneš. Už navždycky. Někdy je přátelství dopřáno jen málo času. My jsme měly dva roky. A ty se chýlí ke konci.