Procitnutí:
Okoralé chlebíčky, konvice čaje, lahev něčeho tmavočerveného, mraky hrnků, zadrobené talířky, roztahané člobrdo, rozcuchaná hlava na hracím plánu. To vše na zemi. Z postele visí ruka a vlasy, z gauče trčí nohy. Za okny je hrozně moc světla. TOHLE si musím vyfotit...

Předtím:
Dlouho předlouho jsme se těšili na další z páně Havelkových her, Černou díru. Protože Muminek bydlí nedaleko divadla, jednoho nemilého prosincového rána byl donucen jít vystát frontu na pořadové číslo, další na lístky. Podařilo se a na včerejší podvečer jsme byli před divadlem pozváni na čaj a partičku Člobrdíčka a Ubonga. Před vypuknutím hrací závislosti jsme stačili zkonzumovat pár talířů obložených houstiček, beztvaré tvarohové hmoty, která měla být původně dort, vypili několik konvic čaje, odhalili tajemství knihovniček stavěných ve dvou řadách, dobře se bavili a dobrou vůli spolu měli. Hned po příchodu jsme si s Pacholíčkem slíbili, že dnes na sebe budeme opravdu hodní a nebudeme se vzájemně štvát.
Škoda, že s počátkem herního masakru vzala všechna předsevzetí za své. Ačkoliv, ještě že tak. Hrát deskovky bez neustávajících krutostí musí být nudné. Ubongo jsme zvládli několikrát, člověče jen rozehráli. Kluci se tedy snažili navrhnout, že do divadla půjde jen ten kdo prohraje a ostatním to pak povypráví, ale nakonec se zvládli obout (všichni najednou), obléct a světe div se, snad poprvé v historii jsme dorazili včas.
Recenze nepíšu, všichni to víme, snad postačí poznamenat, že hra je to opět ze série velmi vyvedených, extrémně humorných a havelkovsky časosmyčkových. Moc zdařilé. Pěkně o ní píší v Divadelních novinách.
Nejsilnější okamžiky jsme si přehráli u šatny ještě jednou, při východu z divadla jsme s Pacholíčkem přešli na osvědčený slovní fotbal z pláže. Cestou k Muminkovi jsme se parádně zkoulovali, až prstíčky křehly. Následovala další série člobrda, šokující zjištění, že nestíháme poslední metro, Muminkova nabídka přespat, tak tedy ještě jedno člobrdo. A další a další a další a... Půl pátá hodina ranní odbila, ETinka na parketách skoro usnula. Fajn, ještě chvíli posečkáme a pojedeme domů prvním metrem. Jen se trošičku natáhneme, očka zavřeme a hned půjdeme... Tři čtvrtě na dvanáct. Okoralé chlebíčky...

Potom:
TOHLE si musím vyfotit... Vstávám, parkety vržou, vykoukne na mě Muminkovo rozespalé oko. Pacholíček se probouzí a kazí mi fotku. Dělej, že spíš, šeptám a mířím podruhé. Hlasitě se ptá, kolik je hodin. Králíček rovněž procitá. Z Šípkového království po výbuchu bomby nic nebude.
Vedeme absurdní debatu o jeseterech, lososech, ještěřím muži, muži-psu a kupodivu opět končíme v knihovně. Měli bychom tam pracovat, bavíme se o ní v jednom kuse. Sbíráme síly na cestu domů. V době, kdy se bez odličovače a jiných proprietek snažím odlíčit namalované oči, prsty učesat vlasy (ala Adina Mandlová, jak včera poznamenal Králíček a mé neštěstí ze SILNĚ zvlněných vlasů tím změnil v bláznivé nadšení) a vyčistit si zuby bez kartáčku na zuby, kluci rozvíjejí teorii o možné hrací závislosti a jejích dopadech. Máme absťák. Muminek nám chystá ovocnou snídani, my se mezitím shodneme, že by bylo vhodné nechat jej jako hostitele aspoň jednou vyhrát a znovu uleháme na parkety. Kruťárny, ohavná ironie a bezcitnost nabírají na obrátkách a naši šílenou hru vytahujeme na samý vrchol. Zdrobnělinky všeho druhu okořeníčkovávají naše hraníčko na každém kročíčku. Po druhé hodině odpolední Muminek vyhrává a konečně opouštíme jeho útulný byteček. Na rozloučenou ho ještě venku zkoulujeme, Pacholíček s dětinskou zábavou nechce mít nic společného, ale jen co se otočíme, dostávám ránu do zad. Střílíme po sobě sněhovým palivem ještě cestou na metro, Králíček nahlas přemýšlí, jak se se sněhem asi sžívají biblioboxy. Pacholíček nás přemlouvá, abychom jej doprovodili domů. Při zmínce o dalším člobrdu nás posílá na metro a rychle se loučí. Loučíme se všichni.

PS: Zítra jdeme zase do divadla. Tentokrát ale po skončení představení vyrážíme rovnou domů a žádný koulování. Nejsme malý děti.