Holky, přemluvily jste mě. Kašlu na studium, je pátek, půl dvanáctý v noci, ideální čas začít psát článek o výletu, který se uskutečnil před dvěma týdny nebo kdy vlastně, jehož nejintenzivnější zážitky nezaznamenány jistě uplynuly v nenávratno.

Jizerky

Střípek nám někdy během října poslal mail, který mě skoro rozplakal. Zurčely v něm potůčky, listí hrálo všemi barvami podzimu, po ránu se leskly kameny, v trávě se krčily poslední hřiby, na pavučináh se třpytily kapky rosy a všechno vonělo jako hluboký les. Jizerky na víkend, ráj na zemi. Navíc slíbil, že výlety nebudou delší než 20 km, neboť ženy jsou křehké bytosti, které je třeba rozmazlovat a oplyšáčkovávat.

V pátek jsme v počtu pěti knihovníků (už ty výlety začínají být trochu monotematické, měli bychom přibrat i nějaké neknihovnické přátele) vyrazili směrem na sever. Vzhledem k pátečně velmi nevhodné pracovní době jsme dorazili hluboce za tmy. V penzionu jsme bydleli zcela a úplně sami. Má to své výhody (např. při večerních deskohrátkách můžete hýkat jak je libo, hlasitě se bavit, smát se na celé kolo, v jídelně hlasitě kritizovat zašlé hvězdy českého popu apod.) i své nevýhody (koncem října se v neobsazených horských penzionech netopí, takže v pokoji si sice nakrásně rozfarujete topení co to jde, ale chodby a koupelny jsou ledovější než palác Sněhové královny.) Celý zbytek večera jsme strávili hrou Nalož a jeď (v současné době velmi srdeční záležitost, trochu jako tetris 3D), popíjením čaje, vína a Becherovky a dohadováním nad mapou, jestli se chceme zabít na namrzlém Frýdlantském cimbuří, nebo je nám život milý a pokoříme Jizeru.


Cože? Až tam úpně nahoru?

Mně osobně byl život velmi milý, tedy jsem u snídaně rázně zavelela, že jdeme na Jizeru a už se dohadovat nehodlám :-)) A nelitovali jsme. Střípek se dlouhou část cesty vlekl se mnou a vyprávěl mi o krásách Jizerek (hrozně hezky se poslouchá, když vám někdo povídá o svém srdečním kraji, je z toho cítit ta radost) a dělal si ze mě legraci, že se místy do kopce vleču jako ti horolezci ve filmu Přežít. Na první zastávce po nechutně dlouhém táhlém kopci jsme vybalili horkej čaj, sladké zásoby a rázem se šlo daleko lépe. Když jsme svižně vyběhli kopec k občerstvení Na Kneipě, nechtělo se mi uvěřit, že ta vyhlídka úplně nahoře na tom hrozném kopci je náš cíl. V úchvatně zařízené knajpě jsme se napojili, usušili mokrá trika a vyrazili vstříc sněhovému dobrodružství. Ona totiž Jizera už byla celkem dost pod sněhem, to jsem neřekla? :-) Není úplně prima zjistit, že jste si nenaimpregnovali boty až ve chvíli, kdy stojíte po kotníky ve sněhu a teče vám do bot... Ale zvládli jsme všecko, i mokré boty i zapomenuté čepice, i vyplivané plíce, klouzající kameny a uhybání před turisty, na Jizeru totiž mířily celé Čechy. Vyškrábali jsme se krásně nahoru a před námi už jen vyhlídka. Krásná, kamenná. Vysoká. Z velikých kamenů a železných žebříků. Zmínila jsem, že ty kameny byly obrovské? Fakt hodně obrovské? A že já mám 161 cm i s podrážkama a čepicí? Díkybohu Střípek je šlechetný muž, kterého jeho ženě nesmírně závidím. Všechny nechutné překážky zdolával nebezpečně jako první a do všech výšek mě vytahoval. (A cestou zpět zase chytal). Nahoře neuvěřitelně strašlivě hrozně moc příšerně fičelo, držela jsem se křečovitě zábradlí oběma rukama a šílela strachy, že spadneme. Tváře vybarvené doruda, ledové nosy, byl čas opět seskákat dolů. Králíček si ještě vyzkoušel svůj zimní křik a šup zpátky do tepla pod vyhlídkou. Ono tam teda zas tak moc teplo nebylo, ale Becherovka zahřála spolehlivě.


Mám strach pustit se oběma rukama zábradlí, fotím nakřivo a je mi to jedno


Příjemná cestička sypaná bílými kamínky a růžovými okvětními plátky


Babí léto jak vyšité

Cestou dolů jsme se zastavili na Čihadlech, jakože podívat se na rašeliniště, ale hlavní zážitek byla stejně ochutnávka sněhu z několika zábradlí. Každé chutnalo jinak, podle toho, pod kterým smrkem stálo a jaké jehličí do něj napadalo. Nejlepší byl ten prostřední.


Rašeliniště byla jen záminkou, proč jsme na Čihadla vlastně šli

Střípek měl v plánu ukázat nám pravděpodobně všechny krásy Jizerských hor během jediného dne, tedy jsme zamířili ještě na Sněžné věžičky. Zasněžené dřevěné chodníčky vybudované nad rašelinou nejsou úplně dobře schůdné, je dobré na to myslet. Právě tak jako na čas, který zbývá do západu slunce a vzdálenost, kterou ještě máme před sebou. No zase jsme to přešvihli, klasika. Tma v lese je hodně dobrodružná, ale tolik dobrodružství během jednoho dne by člověka zabilo :-)) Posledních pár kilometrů už jsem sotva pletla nohama, ale po večeři, horké sprše a Becherovce bylo na světě hned lépe. Kluci ze mě byli v šoku, nikdy mě nikdo z nich neviděl pít víc než dva srky vína a ještě jsem se u něj šklebila. Leč Becherovka se Králíčkovi povedla, to je jiná. Jediná alkoholická věc, která mi vyloženě chutná a navíc má krásně léčivé účinky. Na chrapot po celodenním horském výletě není lepší medicíny.


Příjemné široké schodiště, zábradlí z obou stran, s podlahovým vytápěním

Tak báječně moc jsme se unavili, že jsme nebyli schopni žádné hry. A to jsme si jich přivezli hnedle několik. Asi dvě hodiny jsme psali pohledy, povídali si o některých nově objevených třináctých komnatách některých z nás, Aknezob se Střípkem si hráli na manželství po třiceti letech, Střípek se celý večer věnoval svému tácu s gumou a já, pokud si vzpomínám, jsem hlavně bezvládně ležela v klučičí posteli, máčela jim peřiny svými umytými vlasy a pořád se hrozně smála. Nevím čemu, ale jistě to bylo vtipné.

Nedělní dopoledne jsme věnovali procházce po okolí, ze které se vyklubala procházka trochu delší než bylo slíbeno, ale to vůbec nevadilo, protože les! stromy! listí! podzim! voda! houby! vodopády! a vůbec. Nesměla jsem to Střípkovi říct, ale tohle bylo ještě lepší než Jizera a Sněžné věžičky dohromady. Miluju podzimní les. Té vůně se nejde nabažit.


Listí!


Les!


Voda!


Vodopád!

Odpoledne už jen zabalit, exkluzivní svíčovná v místní restauraci, naposled se zachechtat nápaditému mostu s kuličkami a zpět domů. Pražští díkybohu přestupovali jen třikrát. Trasa nás nepřestávala udivovat, jako bychom jeli v mysli někoho, kdo si k bohaté fantazii dopomáhá psychotropními látkami. Kropáčova Vrutice a spol. Smáli jsme se tomu ještě týden poté. A Střípek? Svých 6 přestupů na 80 kilometrech Českých drah zvládl s obdivuhodným štěstím.

Moc prima to bylo.

Tohle bylo taky dost prima