Holčička, asi tak devět let. Přijde k informacím, v ruce drží knížku (Klub záhad od Breziny, kdyby vás to náhodou zajímalo. Velmi podnětná četba)
- Co je tenší než tohle?
- Eeeh, cože? Jako jaká knížka je tenší než ta co držíš v ruce?
- No.
- Aha, no a co ráda čteš? Něco dobrodružnýho, nějakou detektivku, něco o zvířatech, pohádku...
- Eéé, to je jedno.
- Aha... No tak v tom případě se asi můžes porozhlídnout sama a jaká kniha v polici se ti bude zdát dost tenká, takovou si můžeš půjčit.
- Mně se zdá tenká i tahle, ale máma mi dovolila půjčit si jen nějakou tenkou knížku. Na jak dlouho si ji můžu půjčit?
- Na čtyři týdny.
- No... to bych přečetla klidně. Ale máma mi dovolí jenom něco tenšího.

Kdo ví, co k tomu maminku vede, ale nepřijde vám to zvláštní? Říkat dítěti, jak dlouhou knihu si může půjčit, když to v pohodě učte? Ještě že mi tohle rodiče nedělali, jako dítě jsem každé pondělí z knihovny táhla plnej batoh :-)

PS: S Králíčkem jsme potom ještě asi během minuty vymysleli nespočet různých možných řešení této bezvýchodné situace s přílišnou délkou požadované knihy. Ani jedno není zveřejnitelné, takže chá chá, máte smůlu :-)) (A nejlepší na tom je, že naprosto stejné řešení napadlo i mou vedoucí, když jsem jí to dnes vyprávěla :-))