Taky se vám zdá nadpis jako geniální spojení dvou zdánlivě neslučitelných slov? Tohle umí dokonale můj milý kamarád Králíček. Během společné dovolené vymyslel podobných spojení nespočet. Některé jsem si psala, jiné si pamatuju, většinu jsem zapomněla, ale to nevadí. Své kouzlo stejně měly jen v tom okamžiku a přepsané tady by stejně vypadaly divně. A tak vám jen zlehýnka přiblížím, jak jsme se vlastně měli. (A sobě poznamenám, co bych nerada zapomněla.)

Nápad společné dovolené zrodil se v hlavince mé, následně jsem nadchla Muminka a pak už to šlo jako po másle.
Vymyslet kam asi - Jižní Čechy jednomyslně schváleny
Vybrat pár chalup - pár odpolední a nocí u internetu, zohledňovala jsem představy a požadavky všech, výsledkem asi deset vytištěných chajdaloupek
Vybrat tu pravou - během jednoho výletu jsme bodovali, tři z nejvýše ohodnocených byly vybrány jako ty pravé
Obvolat, rezervovat - nemilého úkolu se zcela dobrovolně zhostil Muminek. Aknezob mu nevěřila, je to popleta, ale přesvědčila jsem ji. Jde přeci o vážnou věc, dá si záležet.

V květnu jsme už měli vybráno, potvrzeno a rezerováno, začali jsme se těšit. Kluci si ze mě často utahovali, že stejně někdo nepojede, protože se známe. Tenhle nebude mít peníze, tamten bude mít jiný program a cukne týden před odjezdem. Kuš, nekažte mi radost!
Tři dny před odjezdem nám Mumiňátko oznámilo, že s námi asi nepojede... Co v takové chvíli máte říct? Sedíte s otevřenou pusou a zbydou vám tak leda oči pro pláč. Dva večery jsme si ještě vyměňovali emaily, ale v pátek v noci bylo jasno, že jedeme ve čtyřech.


Sobota
Kolem jedenácté jsme se slezli u Pacholíčka, do auta naložili tašky, krosny, jídlo a bůhvíco všechno, koukali do autoatlasů, mávali Pacholíčkově neteřince na okně a čekali, až dorazí rychlík Králíček von Weber, jež nám poslal zprávu s omluvou o zpoždění. Dorazil o tři čtvrtě hodiny později i s apartní kabelkou, moc mu to slušelo.
Cesta utíkala nad očekávání dobře, ani drobet jsme se nehádali a poprvé jsme sjeli z trasy až pár kilometrů před cílem. No co, pár jihočeských vesniček navíc nám neuškodí. U jedné zvláště pohádkové Králíček pronesl legendární hlášku z nadpisu.
Už ve dvě hodiny jsme seděli v cukrárně na náměstí a cpali se skvostnými místními dorty. Pak už jen šup zpátky do auta, poslední tři kilometry na samotu u lesa, úžasní majitelé, báječné bydlení na týden, rybník před chalupou, slunce, vzduch a celá dovolená před námi. Hezky, pěkně, krása!
Naházeli jsme batohy na jednu hromadu, vyházeli kraťásky, žabky, sandálky a opalovací krémy, uvařili kafe a uvelebili se na lavičce pod lípou. Tohle bude naprosto exkluzivní dovolená, uááá!! Hned první den bylo potřeba prozkoumat terén, tedy jsme vyrazili do lesa. Chaloupka leží na břehu rybníka mezi dvěma potoky a tedy bylo jen otázkou času, kdo se namočí první. Řešení je jasné, Králíček by měl mít spíše přezdívku Vodníček, do ledového potoka skočil už po pár desítkách metrů a my všichni za ním. Pěkně v sandálech (jen Pacholátko prokázalo neskutečnou dávku sebeovládání a aby si nenamočilo nové sandálky, CELOU dobu, a že to byla sakra doba, šlo po kluzkých ostrých šutrech bosky), brodili jsme se daleko předaleko, úžasnými meandry, výskali radostí a bylo nám báječně.
Z potoka rovnou do rybníka, když už jsme byli zmrzlí, bylo potřeba situace využít.
Večer jsme slavili Aknezobčiny narozeniny, v plánu bylo grilování. Po třech hodinách na grilu bylo maso pořád syrové, cibule spálená, Králíček měl puchýře na palcích, všichni jsme byli vyvonění kouřem až hrůza. Pod střechu nás zahnal déšť a konečně nás napadlo přiklopit vše alobalem. Hmmm, bylo to báječné, ještě teď se mi sbíhají sliny.


Pohled z okna, co víc si přát...

Neděle
Kolem osmé jsme s Aknezobkou popily kávy a čaje a v klidu si poklábosily, než se pánové kolem jedenácté vyhrabali z pelíšků. Po vydatné snídani jsme se vydali pěšmo do Trhových Svinů (čert ví, jak se to skloňuje), abychom tam obsahy našich žaludků téměř vyklopili. Tedy... někteří. Ten den se totiž slavil svátek Nanebevzetí Panny Marie, kteréžto příležitosti je rovněž zasvěcen i tamní kostel. Pouť duchovní musí nevyhnutelně provázet i pouť světská s rozeřvanou hudbou, cukrovou vatou a šílenými atrakcemi. Králíček mě přemluvil, že jestli tam bude centrifuga, jdu s ním. Nebyla, zato tam byla šílenost s názvem Night Fly, jejíž kouzlo spočívalo v letu do nebeských výšin provázeném rychlým otáčením se vzhůru nohama. Tohle fakt není nic pro mě, nechala se však přesvědčit Aknezob a když uděláte stojku a křečovitě zavřete oči, vyzkoušíte si, jak moc se jí to asi líbilo... :-))


Vidíte, jak se jim to líbí? Oči jim jen září.

Ve Svinech jsme učinili zadost své prázdninové rozežranosti, po obědě opět navštívili cukrárnu a s přecpanými bříšky se vydali na minivýletek po naučné stezce v okolí. Nejdříve mezi poli za hlubokomyslných diskuzí o osudech naší karmy ke kostelu Sv. Trojice, kde jsme se setkali s úžasným panem kostelníkem, který nám povyprávěl o kostele snad všechny historické podrobnosti. Pak ještě namočit ruce a obličej v prameni s léčivou vodou u kapličky a hajdy do lesa, hodin spousta a před námi dlouhá cesta zšeřelým lesem. Pacholátko začalo slzet a kýchat a po půlhodině poskakování mezi kořeny při hledání hub bylo dostatečně vymrzlé, aby bylo ochotno přijmout mé náhradní úchylně proužkované ponožky. Asi je vážně potřeboval, protože zatímco obvykle mi na nohy kouká téměř s opovržením, jak si něco takovýho můžu vzít mezi lidi, teď byl celý šťasten a liboval si, jak je v nich pěkně teploučko. Měl ohromné štěstí, že jsem je odpoledne hodila do batohu s ohledem na své oblečení a nepřibalila růžové, v hnědooranžových pruzích vypadal úplně normálně.
 

Uprostřed kostel Sv. Trojice, vpravo památný modřín. Vlevo... nějakej jinej strom.

Úžasnými stezičkami mezi potoky a náhony jsme se dostali k Buškově hamru, odkud je to domů už jen co by kamenem dohodil. Večer jsme strávili při svíčkách u krbu, zahrabaní do dek a mluvíc o tom, co všechno bychom si mohli zahrát, kdybychom toho byli schopni.


Pondělí
Ráno jsme s Aknezob opět přivítaly brzy a posnídaly na šlapadle, s chlapci jsme si po desáté daly nášup. V poledne jsme se autem přesunuli do Petříkova a odtud pěšmo pokračovali lesem směrem na Červená blata. Hoši nasadili ostré tempo, slečny daly přednost rychlosti vycházkové a kochání. Počkali na nás u jednoho rigólu, aby nám ukázali výstavního klouzka, kterého si vyzvedneme cestou zpět a o kousek dál výstavní zmiji, která se tam vyhřívala na sluníčku. Musím říci, že o pár set metrů dál se mi za keříčky skákalo velmi nelehce, trpívám paranoidní myšlenkou, že mě tam odhalenou a bezbrannou určitě sežere přinejmenším anakonda. Cestou zpět na cestu jsem potkala roztomiloučkého hříbečka a když kluci začali nadšeně výskat, že křemenáč a jéé, tamhle další, nemohla jsem se dát zahanbit. Usilovným skenováním terénu jsem vyčarovala plnou hřibí náruč a Králíčka to skoro zabilo. Aknezobka přišla s obdobně nadšenou tváří a plným trikem, když jí to ovšem Králíček všecko vyházel že hořčáci a promiň, skoro to zabilo ji. Téměř celý výlet šla pro jistotu sto metrů před námi, abychom ji svými houbařskými vášněmi nekazili náladu více než je bezpodmínečně nutné.
Červená Blata mě okouzlila svou divokou krásou a naprostou liduprázdností, až ke konci jsme potkali několik ječících děcek a cyklistickou výpravu. Cestou po mokrých kluzkých stezičkách jsme sbírali borůvky, ochutnávali nezralé brusinky a těšili se na svíčkovou s těmi zralými a zavařenými.


Blata blátivá


Stezičky křivolaké, úzké a kluzké

Ucapkaní a hladoví zapadli jsme do nedaleké restaruace a malovali si všechny ty guláše, svíčkové, pivečka a točené limonády. Místní nabídka nás však velmi rychle zchladila, jak se později vyjádřil Králíček - je to typ restaurace, která má v kuchyni pouze mrazák a friťák. Na jídelním lístku byl pouze řízek, smažený sýr, bramboráčky, klobása a jako příloha hranolky nebo krokety. Už jste někdy měli smažený sýr, smažené hranolky a tatarku navrch? Skoro mě to zabilo :-)) Taky tam mají extrémně podivného pana číšníka, který si všecko psal třikrát a pak stejně něco nedonesl případně donesl něco navíc, na zaplacení jsme čekali tři čtvrtě hodiny a platíc 149 Kč dvoustovkou, dostala jsem zpět 151. Byla jsem z něj tak šokovaná, že mi to došlo až na silnici před restaurací. Nevraceli jsme se.
Čekala nás cesta zpět k autu, tou dobou už Pacholíček díky své alergii téměř neviděl a jízda tedy byla extrémně zajímavá. A díky panu číšníkovi nejen že jsme nestihli cukrárnu, ale co bylo horší, ani lékárnu. Ještě že mají Trhové Sviny pohotovost. Pacholíček se panu doktorovi při předepisování léků asi líbil, když se ho ptal, jestli má děti :-))
Pak už nás čekala jen večeře, jedno pexeso pro intelektuály a  ... no, prostě večer. Králíček chtěl, abych sem dala obrázek, tady je:


Co asi tak dělat po večerníčku? Vyčůrat, vyčistit zuby, pusu na čelíčko, pomodlit a spát.


Úterý
Když hnusně, tak hnusně. Déšť, vítr, zima a bolavý celý člověk, tohle může spravit jen růžové štěstíčko a postel. Králíček se vybavil i pro takové situace a tak jsme se uvelebili všichni do jedné postýlky, peřinu přitáhli až k bradě a pustili si film. Zbytek dne jsme se flákali, vařili, hráli hry a večer zase film. Až vám bude nějaký kluk tvrdit, že tenhle horor vlastně ani horor není, spíš takové psycho, ale jen jemné, nevěřte mu!! Ležely jsme s Aknezob nalepené na Králíčkovi každá z jedné strany, drtily mu ruce a vřískaly jak už dlouho ne. Ten bídák si to očividně užíval, protože si ještě liboval, jaká je to legrace a že čeká na ty správné chvíle, co to s námi udělá.


Když je hnusně, co můžete dělat jiného, než se cpát a zasvinit celou kuchyň?


Středa
Aknezob slavila podruhé, na oslavu přeci musí být dorty. Máme tedy záminku znovu navštívit cukrárnu, jupíí. Slečna je sladká jako med, dorty jsme si byli vybrat po dvojicích a když jsem dorazila já s Pacholíčkem, jen se rozplývala, jak je to miloučké, že jí tam dnes chodí samé páry a na oslavu si vzájemně kupují laskominky.
Po vydatné snídani jsme se rozhoupali směrem na Český Krumlov. Zatímco všichni tři kolem mě nutně potřebovali vidět výstavu Egona Schieleho, já jsem se jí bez výčitek vzdala a raději se šla toulat městem. Je překrásné a měla jsem z něj takový útulný pocit, jako že bych tam klidně hnedka bydlela.


Pokus o zachycení nezachytitelného. Krásné město.

Pozdně jsme poobědvali u vody, pak se přesunuli jen o pár metrů dál ke stejné vodě ale do jiného podniku na kafe a čokoládu. (Mimochodem, poznámka pro Páju - mají tam lahodnou, hustou ale ne pudinkovitou, sladkou ale ne přeslazenou, výtečnou horkou čokoládu. Měla jsem tmavou, v nabídce je i bílá. Podávaná se šlehačkou a navrch nastrouhanou čokoládou. Cukrárna U Draka, ul. Rybářská 1, přímo na břehu, u mostu přes řeku).
S odcházejícím dnem už jen rychloprohlídka města, nákup v Tescu a šílená cesta nočními stezičkami mezi poli, loukami, lesy a vesničkami až domů.
Tam nás čekal gaučík a slíbený další horor, tentokráte klasika nebojavá, Vertigo od Hitchcocka. Usnula jsem po deseti minutách, probudila se asi dvacet minut před koncem, Králíček byl přesto tak ochoten a po probuzení mi celý děj odvyprávěl, abych o něj nepřišla. Trochu mi sice unikaly souvislosti, ale jinak to bylo dobré :-))


Čtvrtek
Ranní buzení mě nějak přestalo bavit a vstávala jsem s klukama v deset, Králíček nám umíchal hromadu vajíček a přebohatě jsme posnídali. Za hodinu nám měl jet autobus na výlet a protože se Králíčkovi nejlépe spěchá ve stresu, vřískala jsem na něj, ať už proboha zrychlí. Moc se mu to líbilo! :-))
Autobus jsme si víceméně stopli, protože jsme čekali jinde než je zastávka, ale hodný pan řidič nám zastavil a nabral nás i přes řeči vpředu sedících paní, že v Besednici bysme byli za pět minut pěšky. Jeli jsme tam přes půl hodiny autobusem, tak teda nevím...
Na začátek hospoda, Kofola a spřádání plánů nad mapou doplněné malováním a čmáráním pohledů. Králíček nutně potřeboval vidět rozhlednu za vesnicí, přes pole louky jsme se tam tedy vyškrábali, pofotili, výhledem se pokochali a přes pole louky se zpět vraceli do startu. Ještě nutná zmrzlina na posilněnou a ve čtvrt na čtyři už byl doopravdy nejvyšší čas vyrazit, čekalo nás tak dvanáct kiláčků.


Sakra nemelte se mi chvíli a držte tu ruku nad mapou, jakože ukazujete, kam jdeme!


Výhled rozhlednový vpravo


Výhled rozhlednový vlevo

Předešlého dne v Krumlově jsem si přes Muminka objednala z jižních krajin sluníčko a teplo. A pak že je to kluk nespolehlivá! Svítilo jako o závod, lehce pofukovalo, bylo nádherně. Před námi pole, louky, lesy, obce, houby a kukuřice, skvosty samé. Na jedné ze zastávek jsme svedli letní verzi koulovačky (plácnete sebou do trávy, škubete kolem sebe vše co vám pod ruku přijde a házíte to na spoluhráče. Nejlepší je zasypat jim kromě jich samých i batoh, naházet jim trávu za klobouk, do výstřihu, do bot, do vlasů a úplně všude. Dejte však velký pozor na to, kdo se chce hry účastnit, protože ty, kteří nestojí o zelené fleky na bílé košili byste mohli pekelně naštvat. Pacholíček nás chvílema měl už fakt plné zuby.
Krakonošovými zahrádkami a lesy plnými hub jsme se dostali kus před Trhové Sviny, kde jsme lehce zbloudili. Jediná možnost jak dál byla přes ohradník a kousek mezi kravami. Skoro jsem strachy umřela, býk se k nám pomalinku přibližoval a já potichu kvikala, že nás určitě chce zabít. Pak přes louku bez plotu začal štěkat maxipes a kvikat začal Pacholíček, jestli je lepší před psem utíkat, lézt na strom, stát nebo co.
Po chvilkovém pocitu bezbřehé ztracenosti se před námi objevily známé věžičky kostelu Sv. Trojice a tak už jsme před sebou měli jen naučnou stezku, stezičky, náhony, Buškův Hamr a domů.
Ani jsme se neohřáli, jen popadli lampiony a vyrazili na louku nad chalupou. Znáte lampiony štěstí? Úžasná to záležitost, na papírový lampion si napíšete více či méně skromná přání, upevníte voskový hořáček, vyběhnete pokud možno do liduprázdných míst, lampion roztahnete, hořáček zapálíte, počkáte, až se lampion nafoukne a až to s ním ve vašich rukou začne trochu cukat, prostě jen pustíte. A koukáte, jaká je to krása a myslíte na to, co jste si přáli a doufáte, že to přání doletí dostatečně vysoko a daleko, aby vám ho někdo splnil. Příjemné zakončení pěkného dne.
A když ohníčku ještě nemáte dost, uděláte si táborák jako my. A opečete si buřtíky a budete zírat do plamenů a nahřívat se a užívat si ticha a praskání dřeva a vůni ohně a šumění větru a hukot vody a bude vám překrásně jako už dlouho ne. A pak začnete vzpomínat na dětství, protože kdo v dětství nesedával s tatínkem u ohně a nepekl si buřty a bude vám znovu hezky a trochu úzko, protože víte, že ty časy se už nikdy nevrátí, ale zároveň trochu doufáte, že něco podobného třeba ještě zažijete, s někým jiným, možná se svými dětmi, kterým budete taky péct ty buřtíky a kárat je, aby pořád nešťouraly do toho ohně a tak zase na chvilku zmlknete a přemýšlíte a sníte a je vám zase hezky, tak jinak. Usnete s vlasy nahřátými od ohně a celou noc se vám budou zdát divoké sny o... No to je jedno o kom, nechte si zdát, o kom chcete vy.


Pátek
Opět nás čekala pozdní snídaně, jeden megaúklid kuchyně (nevěřili byste, kolik nádobí dokáží čtyři lidé zašpinit během jednoho večera a následujícího rána!) a hned poté vlci a ovce, spousta lásky a vzájemného porozumění! :-)


Vlci a ovce, hra našeho srdce

Pak další výlet do Svinů a další cukrárna , další houby cestou domů a pak kanoe. Kluci se uklidili do kuchyně připravovat famózní večeři, zatímco my jsme s Aknezob pilovaly jízdu klidnou vodou, krmily kapry týden starým chlebem a užily si nerušených holčičích hovorů o tom, co by uši nepovolané slyšet neměly.
Pánové se vyšvihli a tak jsme poslední večer strávili v kuchyni při svíčkách, nacpali se k prasknutí a závěr dne strávili krvelačnými souboji o ovce, vlky a myslivce. Z dovolené si odnáším jedno smutné skóre, za celý týden jsem ani jedinkrát nevyhrála. Pokud tedy nepočítám to intelektuální pexeso, tam jsem jednu maličkou nepodstatnou výhru utržila. Ale Vlci a ovce! Vlci a ovce!! Na tuhle hru jsem přeci mistr! Ach jo :-)


Sobota
Den nejsmutnější, ráno jsme jen stresovitě a rychle uklidili, Aknezob a Králíček se naposledy zmáchali od hlavy k patě když v potoce lovili kapra, poslední fotka před chalupou a hajdy do Svinů, cukrárna, dort, zmrzlina a rychle pryč, právě tam začínal festival dechovky :-))
Navzdory lehkým cestovním komplikacím jsme si ještě naposled zavýletovali do ZOO na Hluboké, mají tam nádherné ptáky bohužel v tak malinkých klíckách, až mi z toho bylo úzko. Pak jen rychlooběd a cesta do Prahy, veliké, hlučné, liduplné a nevítané.


Dobře, tohle úplně není žádný nádherný pták, ale ti na fotkách přes drát a na dálku nevypadají tak dobře jako tenhle krasavec.



Chci zpátky. Chci ještě dovolenou a Jižní Čechy. Chci Aknezobku, Králíčka a Pacholíčka. A chci tam i Muminka. A Vlky a ovce a karty a pexeso. A houby a les a slunce. A rybník a potok. Ohniště a gril. Pohodu a léto. Moc rychle to uteklo.


Jedno jihočeské windowsovské pozadí na horší časy, pro dny pražské, chmurné a zatažené.