Dneska jsem v rámci večerní rozcvičky sběhala půlku Prahy, abych si koupila jízdenky, našla bankomat ČSOB, koupila náhradní kartáček na zuby, protože ten stávající bych ráno rozhodně zapomněla a abych si nechala vyměnit baterku v hodinkách, protože se jako na potvoru musely zastavit zrovna dnes. Po návštěvě asi deseti hodinářství jsem konečně narazila na jedno, kde byli ochotni baterii vyměnit na počkání. Sice za cenu zhruba třetinové hodnoty celých hodinek, ale co nadělám, když k nim mám citový vztah.
Co mě ale jako vždy dostalo, byla scénka na schodech v metru. Tatínek nesl svou tak tříkilovou dcerunku v náručí a mladá, drobounká, štíhlounká maminka táhla sama tak alespoň patnáctikilový kočár ověšený navíc notně taškami s nákupy, balíky s plenami apod. Naprosto pomíjím fakt, že nepochopím, proč si rodičové role nevyměnili. Co mě však stále zaráží, byly ty zástupy mladých, na pohled zdravých mužů, kteří čile sbíhali schody, aniž by se zastavili a nabídli pomoc. Mě by teda hanba fackovala. Samozřejmě, že jsem obrněné čtyřkolové vozítko pomáhala snášet já.

A něco z veselejšího soudku. Naprosto mě dnes večer v knihovně odboural jeden čtenář. Jde o Péti nápadníka a jeho vzhled i literární vkus mě více než vyděsily. Její velkorysost je bezmezná, když mi dobrovolně přenechává Jena, ač ví, co zbývá na ni :-))))))))))))))