V dětském koutku zrovna sedí tatínek s malinkým krásným chlapečkem. (Teda on ani tatínek není k zahození :-)) Je fakt zvláštní, že když sem přijdou děti s maminkami, většinou ječí, lítají a třískají kostičkami (ty děti), maminky nerušeně sedí, čtou si, případně ječí a lítají za dětmi. Když sem přijdou s dětmi tatínkové, ratolesti povětšinou tiše sedí na koberci, prohlíží si knížky a vypadají naprosto kouzelně. Chlapeček teď komentuje leporelo, kterým listuje a povídá o knihovně. Zvláštní je, že jeho idealistické tříleté představy o knihovně jako kouzelném místě plném krásných moudrých knih a laskavých lidí sdílím i já :-) Mně se tady vážně líbí, i když mi to nikdo nevěří.

Teď moje naivní rozjímání o kouzle knihoven a malých dětí narušil jekot a dupání dětských nožiček. Chlapečka to v koutku asi přestalo bavit. Měla bych se probrat ze snu a žít konečně v realitě.