Asi před dvěma týdny mě Petra nadšeně upozornila, že v Praze bude probíhat festival filmů Ingmara Bergmana. Jakožto filmový analfabet jsem byla ráda, že mě vezme s sebou, abych i já shlédla na vlastní oči mnohými lidmi tolik opěvované skvosty. Po dvoutýdenním naléhání jsem si konečně vybrala asi desítku filmů, které bych ráda viděla, s Petrou jsme se shodly jen na dvou termínech a tak jsme, posíleny o další knihovníky, vyrazili o víkendu do kina. Zachumlaní v kabátech, šálkách a s představou teplé čepičky jsme se vydali za teplem na filmy Letní sen a Léto s Monikou. Letní sen byl naprosto úžasný. Krásný, nádherný, okouzlující. Lepší slova mě nenapadají. Z Léta z Monikou jsem byla, řekněme... rozčarovaná? Překvapená? Těžko se hledají slova pro film, který běží hodinu a půl a vy si po hodině a čtvrt říkáte, kdy to už jako začne a o čem to doteď bylo? Nu ale což, jak řekla Markéta - není každý den posvícení.

Jinak bacha na mě. Rozčarování z nedělního večera přetrvává. Ne že by to bylo Bergmanem, v tom mají prsty jiní. Jsem naštvaná na celý svět, všechno mi leze na nervy, jsem smutná, v depce a nic mě neba. Omlouvám se všem, na které jsem protivná. Přejde to, slibuju. Jen nevím kdy.