Pocit největšího pracovního uspokojení a úžasné dokonalosti zažívám ve chvíli, kdy se mi pokud možno co nejkomplikovanější cestou podaří najít knihu, kterou čtenář nebyl schopen jakkoliv popsat. A já jsem ji našla! Něco takového vám dokáže na malý moment zvednout sebevědomí až do nebeských výšin. (Pak se div nepřizabijete o vozík chytře postavený do cesty a sebevědomí je zase pěkně zpátky na zemi.)
Přišel mi dneska večer k informacím kluk s otázkou, kde máme knížky o postižených lidech. Začala jsem trefnými dotazy specifikovat, co dítě vlastně chce:


ET: A budeš chtít asi spíš nějaký příběh, žejo? Nebo jsi myslel něco naučného?
K(luk): No, příběh.
ET: Dobře, a zajímá tě nějaký konkrétní handicap? Má to třeba být o lidech, kteří nevidí, kteří neslyší, jsou na vozíčku...?
K: No, na vozíčku.

Usilovně hledám kombinací různých deskriptorů, ukazuju chlapečkovi anotace, jestli by chtěl něco takového... Ne, tohle ne. Ne. Ne, to taky ne... Hledám dál.

K: No ono to bylo o klukovi, kterej byl na vozejčku a zachránil jiný lidi.
ET: Aháá, takže ty hledáš nějakou konkrétní knížku? (To skoro mohl říct dřív.)
K: No, my sme tady byli se školou a ona nám to ta pani ukazovala. A mně se to líbilo.
ET: Jo takhle, to byla určitě beseda Chceme si hrát s vámi, žejo? No tak chviličku počkej.

Volám do kanceláře a snažím se zjistit, kdo besedu vedl, protože ten by určitě věděl o jakou knížku šlo. Nakonec se shodujeme, že to byla asi jedna kolegyně, která je u informací nahoře na galerii, takže tam chlapečka posílám.
Jdu si po své práci. Asi po deseti minutách mě najednou napadá, že už vím, kdo tu besedu dělal. Samozřejmě že ne kolegyně, za kterou jsem kluka poslala. Hm, chudák. Kluk i kolegyně, která k tomu přišla jak slepej k houslím.
Po chvíli dostávám spásný nápad, kdo ví, proč mě to nenapadlo rovnou - podívat se na libreta besed. Jsou tam jakési osnovy, o čem v které besedě jde, třeba tam budou i knihy, o kterých se mluví.
Hmm, tahle beseda tam vůbec není.
Aaah, další osvícení. Tuhle besedu pravděpodobně dělávala jedna kolegyně, která odešla ještě dříve než jsem nastoupila. Nechala nám po sobě ale složku nazvanou trefně Pozůstalosti. Co když tam bude ona beseda...
Jó jó jó jó. Bingo. Je tam! Našla jsem libreto besedy a jsou tam i názvy knížek. Jen škoda, že tu už není ten kluk...
Neskutečné. Asi dvě minuty na to se vrátil. Odchytla jsem ho, našla mu v katalogu anotace těch knížek z besedy, jestli je to jedna z nich.

K: Jééé, tohleto je ono. Můžu si to pučit?
ET: Jasně!!! :-)
K: Děkujůůůůůůůůůů.


(Zvláštní je, že než jsem napsala tenhle článek, absolutně jsem přestala chápat, proč se mi tak zvedlo sebevědomí. Teď mi to přijde téměř děsivé, skoro by to chtělo nadpis O pitomé knihovnici III. :-)