Hrej si, tu máš kohouta. Bum bác, letí do kouta...

... tak nějak to dneska vypadalo v Mánesu. Už od pondělka jsem se třepala jak ratlík na interaktivní hravou výstavu Petra Nikla. Jakože odměna za školní utrpení, jakože pauza mezi učením, seminárkami, prací a úkoly. Nechtělo se mi moc jít s dětnými kamarádkami, že bych si to neužívala sama, na druhou stranu se mi zas moc nechtělo jít samotné, že bych si to tak neužila. Těžký vnitřní rozkol.

A pak, Deus Ex Machina. Respektive, Deus Ex Mumina. Hravějšího dospěláka abyste pohledali, ani s lupou by se vám to nepovedlo. Muminek je totiž něco jako malinké nadšené dítě ochotné vyzkoušet úplně všecko, vydávající se za dospělého člověka, který se zvládne zorientovat v SISu i vloudit se do uzavřené výstavní síně a po tmě hledat zapomenutý obrázek, protože to kňučení mrněte vedle sebe nemůže poslouchat :-))

Abyste pochopili, výstava Play je totiž něco jako ohromné hřiště se spoustou podivných hraček, které ponejvíce připomínají polámané kusy ze smetiště. Jenže z nich můžete poskládat hotové chrámy, lidi, muminky, věže, sloupy a bůhvíco. Můžete se nořit do vany s mrňavounkými kuličkami, zasypávat si jimi nohy, ruce a celé tělo, házet je po kamarádech, nechat si je sypat do vlasů a sypat je jiným do kapes a všude možně. Můžete na kole rozehrát symfonii, uspořádat novou olympijskou disciplínu - hod polystyrenovými kroužky na cíl, nechat skleněným labyrintem proběhnout deset hopíků, přivodit kamarádům infarkt ježkem za zvětšovacím sklem, zabloudit v mlze závěsů, cvakat vypínačema o sto šest, prolézat škvírou v papírové jeskyni, hrát stínové divadlo, pokoušet se najít vnější i vnitřní rovnováhu, bojovat s kamarády pěnovými válci a používat je jako baseballové pálky (válce, ne kamarády), ochutnávat ohavné bílé prášky, roztáčet se na kolotoči, malovat na šicím stroji a hrnčířském kruhu, hrát na harfu až podlaha duní nebo házet hrách na stěnu. Můžete všechno a nemusíte nic.

Mám ráda výstavy, kde je dovoleno osahávat, zkoušet, blbnout. TOHLE však bylo něco jedinečného. Neskutečného. Skvělého. Tři hodiny byly sakra málo, vydržela bych tam snad celý den.

Máte-li děti jakéhokoliv věku (kromě puberty, kdy je všechno trapné, ubohé a debilní) nebo dostatečně trhlé přátele, rozhodně si to nenechte ujít. Výstava trvá jen do konce ledna. (A až uvidíte dvojici, co po sobě v tranzu hází polystyrenovými kroužky, tak nás těšilo. To budeme my s Muminkem, nutně tam potřebujeme jít znovu.)

PS: Kdo najde na návštěvnické stěně mého perníkového netopýra a vyfotí mi ho, tomu slibuju upéct vlastní várku netopýrů či jiné zvěřeny (zvěřena, podle vzoru květena), kterou mám ve své chovné stanici.