Zázrak? Ty umí jen Ferda Mravenec. Kouzlo? Chybí mi stříbrná hůlka a andělská křidélka. Zásah typu Deus Ex Machina? Nejsme v antice. Přesto jsem pravděpodobně v nějaký nadpřirozený jev doufala, jinak by mi teď nebylo tak prímově jak mi je. Proč všichni kolem mě vidí věci realisticky, jen já to neumím?
Knihovnou se trousí poslední opozdilci, lačnící po nějaké té knize na prázdniny nebo dovolenou, pár dítek se tu zahloubalo do příběhů Pindi, Fifinky, Myšpulína a Bobíka,na ulici se už rozsvítily lampy a já tu sedím sama, je tu ticho a smutno. Mám moc ráda knihu Petra Nikla O Rybabě a Mořské duši. Líbí se mi Niklovy ilustrace a snový, tak pomalu a klidně plynoucí text, skoro jako na dně mořské hlubiny. Listuju knížkou a jako vždycky, musím se zastavit hned na začátku a přečíst si několikrát tenhle kousek:

Na dně hlubiny je kluzko,
na dně hlubiny je úzko,
na dně hlubiny je klid,
kdo chce, může ten klid pít.

Ta básnička mě hrozně uklidňuje. Je temná, tichá, klidná, jakoby tajemná a přitom něčím moc hezká, krátká a přitom všeříkající. Někdy mluvíme úplně zbytečně. Stačilo by chvíli ztichnout a třeba by se spousta věcí ukázala v jiném světle, jasná a zřejmá. Ale my chrlíme jedno slovo za druhým a tak nemají některé myšlenky jak doputovat k cíli. Mluvíme a žvaníme, plácáme pátý přes devátý a přitom je to všechno úplně špatně. A pak nám není veselo. Teda aspoň mně.