Trpím nejen úterní sociální fobií, ale i těžkou formou demence, alzheimerovy choroby a sklerózy.
Moji rodiče slaví zítra a pozítří narozeniny. Rozhodla jsem se, že jim upeču překvapení. Pokud mě znáte nebo již delší dobu čtete můj blog, víte, že pečení není mou úplnou předností. Přesto ale ráda experimentuju a přinejmenším mě baví dokazovat si sama sobě, že tohle přeci zvládnu!
Dnešní den jsem však trochu nezvládla. Z práce jsem odcházela celá natěšená, s představou něčeho ohromujícího, co večer vytáhnu z trouby a celá rodina z toho padne na zadek. Na zadek jsem téměř padla já. Ne doma nad plechem šokovaná fantastickou podívanou, ale v Tescu u pokladny. Vezměme to od začátku. V Tescu bylo asi milion lidí, já se mezi nimi proplétala dobrou čtvrt hodinu, než jsem mezi zcela nepochopitelně uspořádanými regály našla vše potřebné k mému experimentu a vystála nekonečnou frontu. Vyskládala jsem zboží na pás, potěšena, že zde mohu platit stravenkami jsem si připravila tři, velmi rychlé paní pokladní jsem skoro nestačila odebírat načtené zboží a skládat ho do tašky. 158, prosím. Podávám tři stravenky a sahám do batohu pro peněženku. V tu chvíli mě polilo horko. Znáte takové ty americké filmy, kdy se vám v osudnou chvíli odehraje jako na běžícím pásu něco zásadního přímo před očima? Mě se v tu chvíli odehrála scénka sotva půl hodiny stará, kdy jsme se s Aknezobkou střídaly na informacích a ona mi říká, peněženku jsem ti dala do šuplíku ve stole. Jo, přesně tam taky zůstala. A já u sebe neměla ani tu blbou destikorunu. Chtěla jsem tam paní nechat stravenky čtyři, že si k tomu případně vyberu nějaký žvejkačky nebo ty sladký blbinky, co mívají u kas, ale ouha. Stravenkami totiž můžete platit jen zboží v hodnotě přesně stejné nebo vyšší. Vracejí asi do pěti korun, ale i kdybyste jim nakrásně chtěli zaplatit 158 Kč čtyřmi stravenkami v hodnotě 200 Kč, tak to nejde. Oni vám musí vrátit. A vrací maximálně pět korun. Takže jsem tam jak blbka stála, čekala až přijde vedoucí, která to vystornuje, čekala se mnou celá fronta, pak přišla vedoucí, vrátila mi jednu mouku, já dostala zpátky dvě koruny a děsivě se omouvala.  Jéžiš, lidi, já se cítila jak idiot!
Ale to není vše, vážení. Protože velmi moudře nosím v peněžence i legitku na MHD, moje čestnost a poctivost mi nedala a já se pro ni vracela do práce, abych nemusela jet domů a zítra do práce načerno. Protože ani na ten lístek bych dneska neměla :-))) Před knihovnou mě polilo horko podruhé. Já jsem vážně idiot, proč jsem to nezaplatila kartou, kterou jsem s sebou samozřejmě měla??? Ale do té knihovny jsem dolítla, vyvztekala se tam Aknezobce, zanadávala si, zaječela si, hystericky se rozčilovala a celá uřícená s zpocená jsem se vydala na cestu do Tesca podruhé. Na Národní je totiž hned u Tesca takové šikovné květinářství, stavím se tam pro květinku pro maminku. A pojedu tramvají, už mám té cesty Tesco-knihovna dost. Jela mi jen tramvaj k Národnímu divadlu, ale to už je vážně kousíček, tak na ní počkám. Jo, zastávka se jmenuje sice Národní divadlo, ale nezastavuje před ND, nýbrž za ND. Cesta od zastávky byla zhruba stejně dlouhá jako ta od knihovny. Fajn, není nad to, zabít zbytečně několik dlouhých minut čekáním na tramvaj a dalších několik v tramvaji, zvláště když pospícháte.
V tramvaji, s taškou s nákupem v jedné ruce, s květinou v druhé ruce, mě polilo horko potřetí. Nemám droždí! Pokud se chystáte dělat kynuté těsto, je to poměrně závažný problém. Ne, na třetí návrat do Tesca jsem opravdu neměla. Již téměř hystericky jsem volala mamince, jestli proboha máme doma droždí, protože já mám den na vodstřel a asi brzy zešílím. Díkybohu doma bylo.
Pokračování bude následovat v dalším článku, až upeču to co péci hodlám, neboť ať se mi to povede či ne, do rubriky Od plotny to už jen kvůli tomu počátečnímu utrpení zařadím. Držte mi palce.