Dostala jsem dneska vynadáno, že si nevidím na špičku vlastního nosu. Možná je to pravda, nevím, ale nedokážu s tím momentálně nic udělat. Je mi nějak všelijak, už čtyři dny v kuse si od rána do večera v duchu zpívám Radůzu a dnes v metru jsem poprvé začala vnímat i obsah slov, které kolem mě doteď jen proplouvaly:

Jednou to pomine,
dobrý, zlý, jen my ne
jednou to přebolí
ať je to cokoli

Jednou se vyhrabem
z každýho trápení
mezi zemí, nebem
nic na věky není

Nad ránem
domů, do Dejvic
nezapomeň
na věky
sám nejsi nic

Jednou se zbavíme
všeho, co vlečeme
nějak to přežijme
těžko a přece ne

Jednou nás opustí
co jsme si nalhali
křídlama zašustí
kéž je to za námi

Jo. Kéž.

Jsem nějaká unavená, studium mě zmáhá víc než by bylo zdrávo a nevím co se sebou. Jdu se radši zas učit a pustit si Radůzu. Jednou to pomine...