Bylo nebylo. Za devadesátero regály a sedmi sty tisíci knih rozkládá se nevelká kancelář. V té kanceláři od pondělí do pátku a občas i v sobotu tráví část své pracovní doby dvě knihovnice. Jsou jedna praštěnější než druhá, ale ta druhá možná trošku víc než první. Vezměme vyprávění pěkně od začátku...
Jsou tomu již jistě dva měsíce, kdy si Aknezob koupila lístek na vytoužené představení do divadla. Téměř ji to stálo rukavice, ale i ty by byla ochotna oželet, hlavně když bude moci představení vidět. To vytoužené představení se mělo konati ve čtvrtek večer. To se docela hodilo, protože v pátek měla odjet za hory za doly a mohla tak vyraziti již za kuropění.
Ve čtvrtek odpoledne jsem při odchodu z práce kníkla, že bychom mohli jít na zmrzlinu, když je tak krásně, tož jsme na se s Muminkem i Aknezob sebrali a odpluli z knihovny směrem k Hájkovu ovocnému světu, kde mají tu nejlepší točenou zmrzlinu na světě. Zmrzlina slízána, popřán pěkný víkend a hezká zábava večer v divadle. Aknezob zvesela nadhodila, že doufá, že má lístek s sebou. Protože ji už nějaký ten pátek znám a vím, že dokáže člověka báječně vyplašit, donutila jsem ji lístek najít hned. Vytáhla diář, z něj lístek a povídá. "Nó, je tady. Je dneska sedmnáctýho, žejo?" Lehce ve mně zatrnulo. Dělá si srandu? "Ne, dnes je šesnáctýho." Aknezobčin zmatený pohled na Muminka. "Fakt. Šesnáctýho". Rozrušené listování diářem. Čtvrtek, 16. dubna. "Na, někomu ho dej nebo běž ty..." Scénku provázel smích, ale takový jemně hysterický, trochu zklamaný.
Zbytek večera jsem strávila nabízením lístku kamarádkám, protože jsem měla být v pátek v práci do 20.15 a představení bylo od 20.00. Už podle těch pár větiček na stránkách divadla je jasné, že to musí být skvělé představení, ale nikomu se samotnému nechtělo. Tak jsem si lístek vzala v pátek do práce, že ho třeba udám v knihovně. Paní vedoucí je ovšem velkorysé stvoření a sama mi nabídla, ať jdu prostě večer dřív a hezky se bavím. S díky jsem nabídku přijala a opravdu se začala těšit.
V 19.15 jsem opustila knihovnu, abych vzápětí mohla být důkladně osprchována neustávajícím ledovým deštěm. Není nad to, sedět v divadle v mokrých botách a promočené sukni. V 19.30 jsem stála před ztemnělými výlohami Na Poříčí a uvažovala, jestli je vážně tak pozdě, že je všude zavřeno. Chvilka postávání a ze skleněných dveří se vynořil ochrankář. "Copak slečno? Nejde proud. Vypadlo to v celý ulici." Tak to je gól. Takových posunů, přesunů a nakonec se ještě nebude hrát... "A myslíte, že přestavení dnes bude?" ptám se s úsměvem. "To nikdo neví, slečinko. Ale lidi nahoře seděj. Potmě. Tak to můžete zkusit." A co by ne, já jsem duše hravá, nadšena každou bláznivostí. Vyškrábala jsem se pěšky do osmého patra, v černočerném baru si za svitu čajové svíčky zakoupila colu a šla se usadit do kavárny a zároveň i hlediště. Místnost byla zatím jen taková zšeřelá, prosklené stěny vpouštěly dovnitř zbytky denního světla a bylo tam moc útulno.
Ve 20.00 přiskotačily rozesmáté hlavní protagonistky večera. Martha Issová alias jejich mluvčí se s námi přišla domluvit, zda-li bychom vydrželi do půl deváté počkat, co bude a když nic nebude, bude předtavení přesunuto na jindy. Přesunula jsem se zpět k baru, ve snaze ukořistit něco drobného k jídlu. Bar je zásoben opravdu jen velmi drobně, tak jsem se svícínkem probírala poličku s tyčinkami, toužíc najít nějaké nepálivé. Abych dobrodružnému večeru učinila zadost, rozhodla jsem se ještě navštívit toaletu. Koupat se při svitu svíček je považováno za vrchol romantiky. Už jste však někdy při svíčkách čůrali? Já mohu po včerejšku říct ano. Ne, že by na tom bylo něco romantického, třeba když nemůžete najít potmě toaletní papír rozhodně moc na romantice nepřidá. Zato je to poměrně veselé a doceníte i svou jarní alergii, protože úplně všude s sebou nosíte minimálně jeden papírový kapesník, v případě sukně třeba zastrčený za pasem.
Bylo 20.15, když slečny herečky přihopsaly znovu. S lítostí nám oznámily, že se jim podařilo dovolat se někomu kompetentnímu, proud by měl být nahozen do devíti, ale jistě to nikdo neví a držet nás tam ještě skoro hodinu bez jistoty, že z dnešního představení něco bude, se jim nezdá jako nejlepší řešení, takže to pro dnešek zrušíme a na stránkách divadla se objeví nějaký náhradní termín. V této chvíli ovšem nastal hřeb večera. Martha Issová se asi potřetí omlouvala a povídá: "Nás to hrozně mrzí. My bysme vám rády zahrály. Ale to fakt nejde, když je všude kolem takhle tma..." Rozhodila kolem sebe ruce a najednou, jako zázrakem, se rozsvítilo. Deus Ex Machina. Strhnul se takový potlesk, jaký snad divadlo ještě nezažilo. "Jéé, tak vydržte. My se dem převlíknout a hned sme tady." 
A že to stálo za to. Aknezob si fakt umí dobře vybrat. Hrozně mě mrzelo, že o hru přišla, protože je opravdu HODNĚ povedená. Hra Růžový šampaňský je vlastně rozhovorem tří mladých žen, které spolu sdílí jeden byt a jednu malou koupelnu. Je hodně vtipná a přitom žalostně hořká. Hra o třech holkách, které touží být milovány a přitom odmítají chlapy, hra o třech holkách, které chtějí být samy sebou a přitom touží být jiné, hra o hledání sebe sama, prostě hra o životě.
Opravdu se mi to hodně líbilo a svíčkové půlhodinové počáteční zpestření jen krásně navodilo atmosféru.