Tento článek je zcela bezobsažný a byl napsán jen a pouze pro radost Sargo. Ostatní varuji, nečtěte to, nemá to smysl.
Tak jsme se ti, milá Sargo, zase sešli v knihovnickém kroužku. Pojedli jsme něco připečených sladkých i slaných pochutin, popili vody, sladkého i nesladkého čaje a kávy, pomazlili se s koťaty a zas jsme se vrhli do hraní. Tentokráte Muminek přišel s báječnou hrou - Co by to bylo, kdyby... Pravidla jsou jednoduchá (díky za to, neb mně osobně pochopení pravidel her obvykle činí velké potíže), hra moc zábavná a ještě zjistíte, co si o vás i vašem okolí vaše okolí myslí. Prostě se sesednete, dohodnete se na určitém okruhu lidí, kteří budou ve hře, jednoho vystrčíte za dveře a zbytek hrajících se dohodne, koho z daného okruhu lidí bude hádající hádat. Když se hádající vrátí, měl by se dané tajné dohodnuté osoby pomocí otázek dopátrat. Otázky jsou postaveny na principu - co by ta daná osoba byla, kdyby byla... - zvířetem, květinou, barvou, chutí, částí těla, literárním žánrem, geometrickým tvarem, autem... Fantazii se meze nekladou. Zjistila jsem, že mě přátelé vidí jako malého Fiátka i jako kabriolet, jako modrou a zelenou barvu, jako kolouška a laň, jako elipsu a trojúhelník atd. Strašlivě jsme se u toho nasmáli, zvláště když jsem já hádala osobu, kterou ostatní viděli pod květinou jako lopuch, bambus a pugét :-)) To pak máte opravdu hned jasno.
Po dlouhé a vyčerpávající procházce pražskými sady (kde jsem mimochodem poprvé okusila chuť moruše a přes nepochopení mých společníků musím říct, teda nic moc, vážení) jsme se vrhli na Vlky a ovce. Vlci a ovce jsou mou veleoblíbenou hrou, neb je to jedna z mála, kde chápu plně pravidla, dokážu si vytvořit jakous takous strategii a taky mě dost baví. Nejlepší je hrát ji s Pacholíčkem, protože toho jsem vždycky porazila, ale s Muminkem a Aknezobkou to bylo taky hodně dobré. Tak moc jsme se zaměřovali na škodění spoluhráčům, že jsme si téměř nedokázali vytvořit schopná větší stáda (kdo ví, od koho se to ti dva naučili).
V devět večer jsme poprvé pohlédli na hodinky a překvapením nám skoro spadla čelist. Strávit u kamarádky hraním, jedením a mazlením s koťaty sedm hodin s pocitem, že jste tam chviličku, to se jen tak nepodaří :-)) Tak jsme si dali ještě jedno kolo a ve čtvrt na jedenáct už jsme byli na zastávce tramvaje.
Tak co, milá Sargo, zas bys o trošku víc chtěla být knihovnicí?