Minulý týden jsem si znovu přečetla Ronju, dceru loupežníka. Je zvláštní, co se s tím příběhem stalo za těch x let, co jsem ho neměla v ruce. Jako dítě jsem tu knížku měla docela ráda, vlastně se mi i líbila, ale že by mě nějak extrémně zaujala...
Jenže teď nevěřím vlastním očím. Dočetla jsem a chtělo se mi brečet. Ne proto, že by to bylo tak hrozně dojemné, že bych se z toho musela nutně rozplakat. Ale prostě že to bylo krásné. Smutné a veselé, napínavé i pomalu plynoucí a oddechové, příběh mrazivý i hřejivý zároveň. Povážlivě se mi zhoupl pomyslný žebříček oblíbenosti knih od Astrid Lindgren. Ještě donedávna jsem nadevše milovala Pipi a Děti z Bullerbynu, teď si už nejsem jistá, jestli se na první příčku nedere náhodou i Ronja. A za tím splétaným koženým páskem visí kromě Birka i Bratři Lví srdce.
Zdá se mi, jako by si zrovna tyhle dvě knihy byly v něčem hrozně podobné. Silné příběhy o odvaze, přátelství, lásce, ale taky o strachu, smutku, smrti, obojí protkané kouzelnými pohádkovými motivy. Jsem hrozně ráda, že jsem dětskou knihovnicí, jinak bych se k těmhle příběhům už pravděpodobně nevrátila.
Taky máte tak rádi Astrid?
 

"Když je člověku nejhůř, musí mít někoho vedle sebe, aby to vydržel."
Lindgrenová, Astrid: Ronja, dcera loupežníka. Praha: Albatros, 2000. 149 s. ISBN 80-00-00863-7. S. 120