"Jak se máš? Dlouho jsme se neviděli," přistane mi občas ve Facebookové poště, v mailu, v sms.

Mám se dobře. Moc dobře. Ale jsou to takové ty všední radosti, o kterých se obyčejně nemluví. Už dlouho jsem před spaním nesváděla plyšákovou bitvu nebo nekecala se sestrou u čaje do jedenácti do noci. Vločka jednou definovala štěstí jako dva kartáčky ve skleničce. Když se k nim přidá ještě pár dílů Big Bang Theory, čaj s medem, jabka s mrkví strouhaný v deset večer, nedělní odpolední procházka, ranní dospávání v metru, listopadová pampeliška ve vlasech a studenej kaštan v kapse, je štěstí dokonalé.

Ujíždím na Asonanci, Zuzaně Navarový, Hradišťanu a Neočekávaném dýchánku. Už jsem víc jak dva týdny neměla čokoládu a zrovna si ji nutně potřebuju dát. Večer budu péct sušenky a ráno jedem na výlet. Těším se na hodinu dospávání ve vlaku, studenej podzimní vzduch, sovy, lanovky a slunce. Myslím, že na nedostatek slunce se dá umřít. Když nezáří venku, musím si kousek rozsvítit uvnitř. Zavřít oči a na chvíli se přenést někam, kde je mi dobře. A hned vám bude taky dobře. Nebo aspoň líp. Na duši. Fakt.