Jsem nemocná a kromě teploty a dalších příznaků, o kterých se nehodí veřejně moc mluvit, si to docela užívám. Přišla jsem totiž na to, že po zhruba dvaceti letech je to úplně první stonání, kdy se můžu všem knihám, seriálům, hrám, internetu a jiným zabijákům času, věnovat naprosto bezuzdně a bez výčitek, že bych se měla aspoň trochu učit.

Léto mi nějak proteklo mezi prsty a kromě dovolené v tradičních Jižních Čechách (kam jezdí na tuzemskou dovolenou Jihočeši?) si z něj vlastně nic moc nepamatuju. Krom těch stohů papírů rozesetých po celém bytě a hysterickém házení tužkou po Milém, teda.

I přehouplo se léto v podzim, nastala hysterie největší a v SISu se mi konečně u jména objevilo STUDIUM UKONČENO. Aaah, lidi, to je taková úleva. Ještě po měsíci se mi stává, že v průběhu lelkování doma ztuhnu, jestli bych se neměla spíš věnovat studiu. No tak to teda fakt ne, už nikdy.

Za odměnu jsem si s Milým střihla pár dní v Barceloně a jestli se nám někdy podaří sejít se večer doma v plné síle ke stažení fotek, třeba o tom napíšu víc. Protože tam bylo moc krásně!

No a protože měsíc dobrých věcí vyvrcholil o víkendu tou nejlepší, sestřinou svatbou, víc štěstí už moje tělo nevydrželo a tak se teď musí léčit spoustou knih, seriálů a konečně snad i psaní na blog. Tento článek jistě nebude v dohledné posledním.

A jak se máte vy?