Tak se nám to po silvestrovském a vánočním volnu pěkně rozjíždí. Z volného času pro sebe prakticky celý den (nějaké to vaření a úklid tolik nepočítám) se stalo jen pár hodin. A někdo nemá ani to, takže buďme rádi za ty dary, že...

Opět se pravidelně dostavuje únava, stres a napětí z blbostí. No jo, a to si vždycky slibuji, že už to tak nebude. Že já si vždycky tak snadno uvěřím. Vtělená naivita.

A chytré rady typu "tak běž spát dřív" úplně neberu, protože víte co? Já to zkoušel! Fakt. Ale neusnul jsem. A to nemluvím o současnosti, kdy jsem si opravdu zvykl na jiný režim, mám na mysli i dobu před Vánoci. Důvod proč o tom melu až teď je jednak ten, že Wigvam v té době ještě neexistoval a druhak se po pár týdnech s nedostatkem spánku vždycky dostanu do jakéhosi zombiekovského stavu, kdy už je mi to nějak jedno. Přestanu svou únavu vnímat a beru ji jen jako nepříjemnou, avšak přirozenou součást svého dne.
Je to pro mě dobré? Nemyslím si. Ale na mou obhajobu se v nás tato rezistence vůči vnímání únavy pěstuje už prakticky od školky.

Zpět k tématu.

Tak tedy již dlouho před Vánoci jsem se snažil chodit spát dřív, ale stále to nešlo. Normálně insomnií ani jinými problémy s usínáním netrpím, většinou (= prázdniny, volno) lehnu a za pár minut spím. Jenže v běžném pracovním týdnu ne, jako by si mozek řekl, že mu ten ranní pocit na umření vyhovuje.

No vysvětlete mi, jak je možné, že pět dní v týdnu vstávám nějak, pouhé dva dny (někdy ani to ne) jinak, ale stejně jsem zvyklý na ten méně častý režim. Já to prostě nechápu... Teda v podstatě chápu, kniha "Proč spíme" od M. Walkera to vysvětluje skvěle, ale ten princip sám o sobě by přece fungovat měl, ne? Odpovím si sám, asi ne.

 Tak, to jsem se rozjel víc, než jsem chtěl, no nevadí. Pokračujeme v krasojízdě.

 

Dneska jsem na zastávce potkal jednoho bývalého spolužáka, který sice bydlí ve stejné vesnici jako já, ovšem ještě jsme se za ty roky nikdy jen tak nesešli. Normálně se se mnou baví, ale na zprávy neodpovídá. Hmm... asi ví proč :).

No tak se přede mnou zjevil právě ve chvíli, kdy jsem náhodou po X měsících / letech psal jedné spolužačce, potřeboval jsem fotku jejího britského modrého kocoura, ale to by bylo na dýl.

No a pointa tkví v tom, že ona spolužačka kdysi odešla ze šesté třídy na gympl. Tak nějak jsme tipovali, že z ní bude třeba doktorka nebo veterinářka, měla moc ráda zvířata, zejména psy. Dokonce jí prý i chutnali psí granule, ale to je vedlejší. Mám nějakou zakecávací náladu, tak pardon.

Nějakou chvíli jsme o ní nevěděli, protože na rozdíl od nynějších šesťáků, my ještě mobily tak dobře neznali. Léta plynula, přišla střední škola a já se od zase jiné kamarádky dozvěděl, že ta první už na gymplu není, přestoupila. To bylo samo o sobě překvapující, jenže víte co? Ona přestoupila na úplně stejnou uměleckou školu i do stejné třídy, jako chodila ta druhá.

Fajn, někdy se lidi hledají dýl (jako třeba já), tak to beru, na gymplu je údajně dlouhodobě spokojený málokdo, aspoň co jsem slyšel. K tomu komplet změnila vyzáš, vlasy si obarvila na růžovo a i na nějaký ten alkohol prý došlo.
Upřímně nevím, jak na tom skutečně byla. Viděl jsem ji v té době pouze jednou náhodou v šalině, ale i tak my jí bylo svým způsobem líto. Zrovna ona byla ten jedničkářský typ a dost jí to vydrželo.

Takže tedy byla na umělecké, ok. Jenže co se nestalo. Zrovna jsem se jí zeptal, jak se má atd., když mi napsala, že za chvíli jede na den otevřených dveří do Prahy, podívat se na lékařské fakulty. Lékařské fakulty. Lékařské fakulty!

Chvíli mi trvalo, než jsem tuhle informaci zpracoval.

Moc jí to přeju, věřím, že by byla skvělá doktorka, jen... je to změna, no :D. A ještě ke všemu přesně opačná než u mě. Já byl vždy spíše umělecký typ, pak mě nějak zlákala medicína, a tak jsem se vydal tímto směrem. Jenže záhy přišlo zjištění, ža takový obor fakt není pro mě a nyní doufám, že se mi podaří dostat se a úspěšně vystudovat nějaký humanitní nebo přímo umělecký obor. Rád bych se v tomto odvětví uživil.

To jen tak pro zajímavost, jak si s námi osud někdy pohrává.

Jo a ještě se mi dnes povedlo přejet autobusovou zastávku, takže jsem se pro a s balíčkem plným knih hezky prošel. A ještě jsem se k večeru vydal do naší obecní knihovny. Otevřeno mají dvakrát v týdnu na dvě nebo tři hodiny, takže si nemůžu moc vybírat... A zrovna v naší části asi vypadl proud, takže nejelo pouliční osvětlení.

Bylo to celkem dobrodružné. Na obloze zůstaly jen poslední zbytky zlatavého světla prolínající se s temnou modří a od severu přicházela těžká, temná až dusivá mračna. Vál nepříliš studený avšak silný vítr a k tomu tma, že nebylo vidět prakticky ani na krok. Jediné světlo v okolí představovala pouze vánoční světélka a nějaké ty ozdoby v oknech sousedů. Dobrodrůžo jaksepatří.

Mimochodem knížky mám místo původních maximálně tří celé čtyři a ještě mi to bylo málo :). Knihomolové pochopí.

Co váš den? Zažili jste nějaké neobvyklosti či zvláštnosti?

 

Tak zas příště.

 

Etienne

 

P.S.: Už mi nezbyl čas na tvůrčí psaní, ale tenhle kecací článek za to prostě stál :D.