Jsem poměrně kreativní člověk a jedním z mých velkých koníčků je kreslení. Časem bych se rád dopracoval i k malbě, ale zatím se soustředím spíš na tu kresbu... No zkrátka jsem se dostal do bodu, kdy se chci taky naučit pracovat ve stoje.

To se možná zdá jako snadné, ovšem opak je pravdou. Když kreslíte na papír položený na stole (většinou menšího formátu), tak s tužkou v ruce můžete pohybovat prakticky jen za pomocí prstů, nemusíte skoro pohybovat zápěstím a celou rukou už vůbec ne. Ovšem u stojanu? To je jiná.

Schválně si můžete zkusit držet tužku klasickým způsobem a kreslit na vertikální plochu o velikosti aspoň A3, lepší větší. Prozradím vám, že pokud nekreslíte vyloženě detaily, tak to moc nepůjde. Navíc byste neměli být nosem přilepení k plátnu, nýbrž stát na délku paže, abyste se po celou dobu práce mohli na své dílo koukat jako na celkek.
Docela věda, že?

Každopádně vlastní stojan zatím nevlastním, tak jsem se rozhodl, že si nějaký provizorní vyrobím. Neměl jsem už tolik času, a tak nějaké stloukání dřevěných prken úplně nepřicházelo v úvahu. Místo toho jsem díky internetu zjistil, že poměrně funkční stojan se dá udělat i z kusu kartonu. Toho máme dost, tak proč ne.

Vzal jsem tedy desku přibližně o velikosti A1, dvěma 30centimetrovými pravítky si odměřil střed na dvou delších stranách obdélníku, spojil, rozstřihl a slepil tekutým herkulesem dohromady. Ještě před samotným lepením jsem vzniklé dvě destičky vzájemně poměřoval a zjistil, že i přes mou snahu jsou křivé. A to docela dost.
Do teď nevím, kde přesně nastal zkrat, vyrábím často, s pravítky zacházet taky umím... no prostě chyba v Matrixu, znáte to :).

Křivost desky sama o sobě je spíš estetický problém, takže pohoda, řekl jsem si. Pak ale nastala zrada. Lepidlo asi nebylo tak pevné, jak jsem doufal (nebo spíš moc tekuté, aneb kdy už se s tím herkulesem konečně poučím) a desky se začaly jemně prohýbat. Skoro nepatrně, ale na krajích to bylo poznat.
Nenapadlo mě nic lepšího, než si na ty desky sednout. Už bylo pozdě, moc jsem nepřemýšlel a ještě jsem si k tomu vyráběl dvě poměřovací dřívka, takže dvě mouchy jednou ranou.

Po chvíli barvení mi došlo, že jsem asi neměl použít zrovna tuhle fixu, protože ani po několika minutách se jí stále nechtělo uschnout. Hmm... noc nic. Třeba potřebuje víc času.

Když už mi desky přišly konečně suché, vzal jsem je a postavil na opěradla mojí otočné kancelářské (a kocourem dosti poznamenané) židle. Pasovaly krásně, výška skoro akorátní, super! Konečně za začíná dařit.
Ehm, ne :).

Vzal jsem měkkou A3, takovou tou malířskou světle žlutou páskou přilepil její okraje, aby držela, uchopil jsem tužku, po X minutách vybral a správně natočil vybraný předmět (nakonec mne oslovil nejvíce náš aerosolový rozstřikovač na rostliny a kočku) a... další zrada!

Všechno vypadlo perfektně, sice trochu stylem "chudý student", ale pořád dobrý, jenže tohle byl problém.
Oni sice na internetu doporučují kousek kartonu jakožto stojan / podložní desku, ALE už vám neřeknou, že ten karton NENĺ hladký. Tudíž ty pitomé vroubky budou vidět úplně na všem, co se rozhodnete nakreslit, jako byste dělali frotáž.

V tuto chvíli už jsem nějak nemohl a začal se smát. Sice nebyl pátek, ale mně asi fakt staší jen toho třináctého, aby to mělo vliv. Hmm.

Nakonec se mi podařilo získat lépe vyhovující desku v podobě velmi tenkého, lehkého, velkého a do teď nevyužitého rámu na obraz. To už je jiné kafe, říkal jsem si, když jsem zálibně přejížděl hladký povrch krycího plastového skla.
Umisťovat ho budu pravděpodobně na tu zmíněnou židli, která se sice otáčí (další zrada!), ovšem není to tak zlé a dá se bez potíží nečím zadržet.

Možná bude i pravý stojan. Pokud jeden můj známý, co dříve maloval, už žádný nenajde, tak pravděpodobně objednám z Lidlu takový hliníkový. Vím, lepší by byl nějaký pořádný bukový z umelěckých potřeb, ale... nikdy jsem moc se stojanem nepracoval, tak mi přijde, že prozatím stačí i takovýto levnější. Navíc je velice skladný a poměrně lehký, tak s ním můžu i do plenéru, to jsem vždycky chtěl :).

Recenze má docela dobré, tak uvidíme. Možná se tu pak někdy v budoucnu objeví můj stojanový chvalozpěv, nebo výčet stížností. Aspoň se pobavíte.

Tak se zase loučím. Brzy nashle.

Etienne