O Palečkovi

Byli jednou dva manželé a ti neměli děti.

Jedenkrát, když muž na pole odjel orat, narodil se mu zatím doma synek, nic větší než paleček. Matka ho také hned Palečkem nazvala - byl to klučík přepodivný! Sotva se narodil, už ho bylo plné kouty, po jizbě, po kuchyni běhal, skákal, zpíval, a když bylo k poledni, volal na matku: "Mámo, mámo, dej mi oběd, ať ho otci na pole donesu!"

I křižovala se matka nad tím přepodivným synem, ale oběd mu přece svěřiti nechtěla, až konečně, když nedal pokoje, se smíchem oběd do koše složila. A hle, div divoucí! Paleček si zdvihl koš na hlavu a pryč s ním na pole utíkal - nebylo ho pod ním ani viděti, a tak se zdálo, jako by koš sám šel cestou. Bylo také trochu prachu na cestě, ale Palečkovi po pás; než z toho, on si nic nedělal a jen hrdinsky dále kráčel. - Tu přišel ale k potoku, ani lávky, a kterak na druhý břeh se dostati! Ale Paleček je chytrý, hned si uměl poraditi. Vzal z koše lžíci dřevěnou, spustil do vody a sedl do ní jako do lodičky. Koš táhl za sebou a tak se na druhý břeh přepravil.

Jak přišel na pole, kde otec oral, zdaleka začal volati: "Otče, otče, tu ti nesu oběd! Ale otec hlásek jeho nedoslechl, a mimo to ani nevěděl, že má synka, aniž by věřil byl, že mu sotva zrozený už oběd donese. - Paleček nepřestal volati, až když u samého otce stál, ohlídl se otec, co to tu bzučí, a tu viděl za sebou koš státi, Palečka ale neviděl. I začal podivný koš, který sám na pole přišel, prohlížeti, a tu teprve viděl Palečka, který se mu hned ohlašoval, že je rodný jeho synek, ráno narozený. - "Ráno narozený, a už mi oběd neseš, eh, ty jsi divotvorný synek!" zasmál se otec, a potom sednuv, obědval. - Paleček se nabídl otci, že bude zatím orat, aby mu dal otec bič, aby voly poháněl.

"I kterakpak bys ty, synku, voly poháněl, když bič ani neuneseš," zasmál se mu otec. - "No tedy budu bez biče pohánět," odpověděl Paleček a jedním machem skočil na vola, do ucha mu vlezl a co hrdla měl, volati začal: "Hoj, hejsa, hej!", až volům v hlavě hřmělo. I rozběhli se a s takovou nahoru dolů utíkali, že přes oběd Paleček více zoral než otec za celé půldne.

Okolo pole, na němž Paleček oral, vedla hlavní cesta; právě v tu dobu šel tamtudy bohatý kupec z města, z trhu, vraceje se domů. - Když tu viděl voly, jak sami orají, velice se tomu podivil a blíže přistoupil, aby lépe divotvorné ty voly pozoroval, a tu teprv slyší Palečkův hlas, jak je pohání. - S podivením poslouchal, odkud hlas ten asi vychází, až tu slyší hlas: "No, tu jsem, ve volovu uchu!", a podívaje se volu do ucha, Palečka tam našel. - I zalíbil se mu nemálo malinký pohoníček a přál si takového míti, který by rychle poháněti znal a málo jedl, neboť byl kupec lakomec. - "A či bys chtěl ke mně do služby?" ptal se Palečka. - "proč ne, když otec dovolí," odpověděl Paleček; a poté jako střela z ucha skočí, a k otci přiběhna, šepá mu: "Jen ty mě, otče, prodej, a ne skoupě. Nic se ty neboj o mě, já se ti záhy vrátím, ale jdi zpovzdálí zá námi."

Když kupec k otci přišel a se ho otázal, zdali by toho čiperného klučinu prodal, řekl, že prodá, za pět zlatých. Kupec mu zaplatil pět zlatých, vzal Palečka, vstrčil si ho do torby a šel domů.

Otec poslušen slov Palečkových šel pozdálečí za nimi; nevěděl proč, až tu po cestě nacházel zlatník za zlatníkem, které z torby kupcovy padaly. - Paleček, když ho kupec do torby strčil, prokousal díru, až byla torba prázdná, proklouzl děrou i sám a za otcem domů pospíchal.

Když kupec došel domů, před vraty křičel už na ženu: "Ej ženo, podivíš se, jakého jsem ti koupil oráče; a to ti je velikánský chlap!" - To řekl, sáhl do torby, aby vytáhl Palečka i peníze, ale nastojte - torba jako sklo - kde nic, tu nic! - Kupec zůstal omámen nad tím divem, a žena vidouc, že hledá oráče v kapse, ještě mu ke všemu vylála.

Božena Němcová

Zakladatelka novodobé české prózy, autorka venkovských povídek a pohádkových sbírek.

Dívčím jménem Barbora Panklová. Narodila se pravděpodobně 4.2.1820 (přesné datum je zahaleno tajemstvím) ve Vídni jako dcera kočího Johanna Pankla a české služky Terezie Novotné. Oba její rodiče byli poté zaměstnáni u vévodkyně Zaháňské (majitelka náchodského panství). Své dětství prožila Božena Němcová v Ratibořicích u České Skalice, vzdělání se jí dostalo minimální. Boženu Němcovou v mládí velmi ovlivnila její babička Magdaléna Novotná. V roce 1837 byla na přání matky provdána za o patnáct let staršího úředníka finanční stráže Josefa Němce. Manželství šťastné nebylo, i přesto měli spolu čtyři děti. Manžel byl služebně překládán, tak se rodina často stěhovala. V Praze, v letech 1842 – 1845, se Němcová dostala do společnosti vlastenecké inteligence a seznámila se s předními českými spisovateli. Tato léta jsou dobou jejího velkého duševního a vzdělanostního vývoje. Na Chodsku (1845-48) přišla do styku s lidovým světem a tradicemi. Venkovský lid si ji velmi oblíbil. Když byl manžel přeložen do Uher, odstěhovala se Němcová do Prahy. Tím vyřešila nesoulad v manželství, ale s dětmi žila v bídě. V roce 1853 zemřel její nejstarší syn Hynek, tato událost měla velký vliv na její chatrné zdraví. V roce 1861 odešla do Litomyšle redigovat své spisy, ale to se jí už nepovedlo. Koncem listopadu ji z Litomyšle do Prahy odvezl její manžel. Vánoce strávila se svými dětmi. 20. ledna dostala Němcová autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Rozplakala se, byly vytištěny na tom nejlacinějším papíře se spoustou chyb. Zemřela v Praze 21.1.1862.
Zprávu o její smrti otiskly všechny české i německé noviny, smutečního průvodu se 24.1.1862 zúčastnilo tisíce lidí. Je pochována na vyšehradském hřbitově.

Do literatury vstoupila Božena Němcová básněmi Slavné ráno a Ženám českým. Vyprávěčský talent uplatnila hned v prvním prozaickém díle Národní báchorky a pověsti (1845-47) – kniha lidové prozaické slovesnosti, pohádky, legendy a pověsti. V lidových pohádkách Božena Němcová zvýraznila absolutní spravedlnost, jednoznačně dává zvítězit lásce a dobru. Lidovou pohádkou se Němcová zabývala i později – Slovenské pohádky a pověsti (1857-8).
Publicistickou činnost zahájila Němcová r. 1845 v Květech, seriálem Obrazy z okolí domažlického, dále přispívala články z Chodska.
Povídkové dílo Němcové vznikalo až v posledních desíti letech jejího života.

Je autorkou povídek: Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Chudí lidé, Pan učitel, Chýše pod horami, Divá Bára, Karla, Dobrý člověk,V Zámku a Podzámčí, Pohorská vesnice.

Vrcholným dílem je povídka Babička(1855), Božena Němcová ji psala v době svého největšího tvůrčího vzepětí, které následovalo po těžkém duševním otřesu způsobeném smrtí nejstaršího syna Hynka.