Nějak to všechno hrozně rychle utíká. Momentálně se úplně děsně těším na Šumavu pod stan, nakupuju na Aukru a na Mimibazaru to, co jsem ještě nenakoupila a co se bude určitě hodit (kartuše do vařiče, sedačku do obýváku...) a dnes si také užívám trochu nicnedělání, neb manžel má "službu" u miminka :D chachá, není nad výměnný obchod.

Proběhlo několik návštěv za účelem nejen óchacím, neb od o něco starších miminek se dá nafasovat přece tolik krásných věcí. :) Byla jsem v Neratovicích se nechat namasírovat od maminky, dát si sklenici mlíka u sestřičky, pak jsem byla také u tety Sargo zahrát si ještě s tetou Eithné osadníky (a samozřejmě taky něco nafasovat), pak jsme také zajeli za tetou Moňouchem na firemní grilovačku, kde jsme sice nic nenafasovali ani se tam nic nehrálo, zato jsme se tam luxusně nažrali, navštívila nás manželova maminka s přítelem a přinesli nám kapra a návštěvy byly završeny minulý týden výletem na Moravu.

Také jsme si na Moravě nechali opravit auto. Jsem tomu ráda, neb za prvé ho na tu Šumavu budu ještě potřebovat a za druhé nevěřícný komentář pana opraváře, že se diví, že jsme vůbec dojeli a pohled na brzdové destičky, které v podstatě už vůbec nebyly a orezlé brzdové kotouče přece jen působil dojmem, že byl skutečně nejvyšší čas. A vůbec, vejlet na Moravu dopadnul nadmíru uspokojivě a i z mého pohledu nad očekávání.

Tak jako tak, když to spí, tak je to nejhodnější :)

 

Návštěva u tety Marušky a foto se sestřenicí Gábinkou

 

Návštěva u tety Sargo a foto s Garíšou (foto Sargo).

 

Návštěva u tety Sargo a společné foto s tetou Eithné (foto Sargo).

 

Návštěva na Moravě a společné foto s Verunkou.

 

Kdysi jsme s Hankou a s Mirkou a pak už jenom s Hankou jezdily na Šumavu každý rok... Není nic krásnějšího, než Šumava. Bez lidí. Kdy si všechno neseš na zádech, lehneš si kde chceš a kdy chceš. Západ slunce u Prášilského jezera a kamenitá zrádná cesta potmě. Neskutečné peřiny mechu za Tříjezerní slatí. Pustina kolem "hotelu Seno" a orezlé cedule se zákazem vstupu. Hromady kamení, kde kdysi bývaly vesnice, pár střepů a hrst rezavých, ručně kovaných hřebíků, borůvky a vlochyně, bouřka cestou na Gsenget, pás vyvrácených stromů... Světýlka z blat, víly, rusalky a bludičky, Háta, tři jámy, jedna byla s lidskýma hlavama, jedna se střevama a ta třetí už nevím, ale končilo to tak, že napíchla holčičku na vidle a sežrala ji. A taky tam jsou ještě koně, takoví ti obrovští, mohutní, s chlupatejma kopytama a tahají dřevo. A taky je tam kanál plný medové vody.

Dřív jsme jezdili s celtou. Měla jsem dvě = celý stan pro sebe. Dva kosočtverce, co se k sobě sepnuly olivkama a doprostřed se dal klacek, nebo se to na špagát přidělalo k nějaké větvi. Celty byly příšerně těžký, obzvláště když zapršelo. Stan se z toho vlastně ani pořádně postavit nedal, byla to taková splihlotina, kde člověk spal omotanej kolem toho klacku uprostřed, aby se co nejmíň dotýkal stěn. A rozhodně v něm nebylo ani teplo, ani sucho. Pak jsme byly starší a z těžkých celt jsme přesedlaly na výdobytek moderní doby - ponča. Ty kvalitnější, nepromokavá lehká látka, kdy se daly dvě ponča sepnout k sobě a přehodit přes špagát mezi stromy do áčka. Sice to nemělo boky, ale bylo to velký a před deštěm zvrchu to chránilo mnohem víc, než celta. A pak jsme byly čím dál starší a čím dál větší mastňáci. Koupily jsme si stan. Nejlevnější. Asi byla lepší ta celta. Ale stan byl zase lehčí. Jednoplášťový. Po třech dnech vytrvalého deště bylo jakékoliv místo sušší, než náš stan. V pogumované podlaze se vytvořilo několikacentimetrové jezírko, stěny byly mokré nejen od deště zvenku, ale od vypařující se vody i zevnitř. Ale na druhou stranu tam zas bylo docela teplo. Další úlovek byl již dvouplášťový a kvalitní. Už jsme taky neputovaly s bagáží na zádech, ale usídlily jsme se na Paulině louce, zapíchly stan a odtud vyrážely do okolí a na noc se vracely. Když se narodil Ondra, dokonce jsme jeli na Šumavu autem. Včera jsem koupila stan až pro 6 osob, předsíňka, dvě ložnice. Pojedeme autem. Asi jsme už nějak starý, nebo nevím, kam se poděla ta romantika, co tu ještě před patnácti lety byla (sakra, to už je 15 let).  Ano, teď je to pohodlnější, praktičtější, neničíte si záda, spíte na matraci ve stanu, ale... To ale tam pořád je, ale mám pocit, že už tam nejspíš i zůstane. Jsem asi už moc stará. Pohodlná. Náročná. Unavená? Mám ráda svoje pohodlí. Jsme přece už dospělí a necouráme po nocích v lese. Ale...

Trocha nostalgie nikoho nezabije ;)

A vůbec, ještě potřebuju koupit skříň do předsíně, nebo se tady z těch krabic už zblázním. A vůbec, jdu říct spícímu manželovi, že má přebalit spící dítě, a dát mi ho na nakrmení, za chvíli jdeme na fotbal ;)

 

A takhle vypadá můj nový stan...