Vševypovídající výraz.

 

Jak už název článku napovídá, Kryštof už chodí. Ale trvalo mu to. Na začátku července byl Kryštofův nejrychlejší a nejoblíbenější způsob, jak se dostat z místa na místo, styl "pavouk". Aneb důsledek toho, že ošklivá máma nedala dítěti na hřiště dlouhé kalhoty, ale použila kraťasy, tudíž tráva na kolenech moc lechtala a kamínky moc tlačily, a tak pavoučí styl (po čtyřech, ale s prdelkou nahoře) v přepravě převládl.

Nu, ale zanedlouho Kryštof přišel na to, že po těch dvou to taky není zas až tak marné, a tak začal vyžadovat ťapání s asistencí. Pro člověka si přilezl, vzal ho za prst a mámo drž mě. První opravdu samostatné krůčky proběhly téměř přesně v roce a dvou měsících. Po měsíci chodil už celkem obstojně, a teď už zvládá i běh, chůzi stranou, pozadu a další finesy. Žádná rychlost, žádná zbrklost, pěkně pomalu a opatrně. Ne, že by občas o něco nezakopnul, ale většinou stačí dát ruce před sebe, případně vyndat s pusy kartáček. Když se mu terénní nerovnost zdá příliš vysoká nebo na ni nemá náladu, neváhá jít na čtyři a překážku přelézt.

Na tomhle vejletě na Šumavě začal trochu víc samostatně ťapat.

 

A když už chodím, tak proč bych nepřidal i jiné užitečně dovednosti. Aneb "já ho fakt nepraštil, to ta flaška".

 

Další užitečná dovednost. Slézání a nalézání na kolo. Jízda zatím jen lehce pozadu.

 

Mám pocit, že o chození toho bylo už napsáno dost a že to zas až tak moc lidi už nezajímá, tak jen střípkovitě střapatě z dalších oblastí našeho poklidného života.

 

Kryštof má rád vodu, přežije i studenou na Lhotě. Rád plave a nejraději do volného prostoru kde nestačím. Žádný u břehu. Pěkně doprostřed jezera. Ještě, že jsem mu pořídila ten vylepšený kruh, za který jsem opravdu vděčná.

 

V sekáči si Kryštof vybral opici. A přestože většinu věcí z kočárku vyhazuje - má rád svůj klid, prostor a soukromí, tak tohle byla láska na první pohled. Momentálně s ní spí. Opice má takové velké obočí, a Kryštof ho nadzvedává, aby se mohl gorile podívat do očí a děsně se u toho šklebí.

 

Kartáček. Nedá ho z ruky. Rozhodně si na to nestěžuju, s hygienickými návyky je přeci třeba začít co nejdříve. I když poté, co s kartáčkem projede nějké to zákoutí, zapomene ho v několika šuplících, dloubne s ním tátu do oka a následně vyčístí zuby i výše zmíněné gorile, nevím, zda o hygieně ještě může být řeč. Ale hlavně, že ho má rád. Dělá mu dobře na zuby.

 

Zuby. Nahoře čtyři, dole tři, pak stolička vlevo dole už téměř venku, a vpravo nahoře už taky kouká. Ne, že by ty zuby k něčemu měl, to tak maximálně kousat mámu do palce u nohy, ale jinak je to s tím jídlem pomalé asi jako s chůzí. Nejraději má pořád mlíčko od mámy. Jediné kousky, které mu opravdu ale vůbec nevadí, jsou kousky čokolády. Ty narozdíl od většiny ostatních kousků vůbec neplive. Nevím, čím by to mohlo být. Že by to měl po mámě? To snad ne... Ale abych neřekla, tak je to čím dál lepší a posledních pár dnů si už i zajde ke mně po ránu kousnout chleba s máslem a medem. Kryštof má v jídle taková období. Je týden, kdy k večeři sní misku kaše, co bych ani já nespořádala, a pak, nejspíš když se mu tlačí zase nějaký ten další zub, sní pár lžiček jídla za den a to doslova, jinak je jen na mlíku. Není to prostě ten žravý typ, co spořádá všechno, co mu člověk podstrčí, ale je halt vybíravý, a jídlo prozatím není jeho prioritou.

První samostatné jídlo. Radost veliká, ale kaše do pusy dopravil jen minimálně.

 

Přestěhováni. Ne, ještě nebydlíme ve svém, ale na začátku prázdnin jsem usoudila, že vstávat desetkrát za noc k děcku už mě fakt nebaví, a tak jsem přeorganizovala celý byt. Takže v kuchyni máme krom počítačů ještě naši postel a Kryštof má pro sebe celý obývák. Zde má ohrádku (ne do čtverce, ale rozloženou za sebou tak, aby přepůlila celý pokoj a svůj spací koutek. Nu, a potvrdilo se to, co jsem si celou dobu myslela. Ono mu zas až tak v noci nechybí máma a určitě nemá hlad, ale je to prostě člověk mající rád svůj klid a soukromí, tak jsme ho prostě v noci budili, když jsme spali s ním v pokoji. Po odstěhování spal celou noc jak zabitej. Tyto klidné noci jsou sice narušeny rostoucími zuby či jinou nepohodou, ale rozhodně to už není to, co bývalo, aby se člověk bál i na posteli otočit, aby náhodou nevzbudil prcka. 

 

Režim. Konečně se Kryštof tak nějak "ustálil", takže vím, že od jedenácti tak dvě hodinky budu mít čas na uvaření oběda nebo na odpočinek, v sedm prcek zalehne a je klid do rána do sedmi. Podle počtu nočních probuzení někdy i do osmi. Když se režim dodrží, je všechno v pohodě. Ale jakmile se vynechá z jakéhokoliv důvodu třeba polední spaní (ano, spí jen v klidu ve své postýlce, v kočárku po dlouhém přemlouvání tak nejvýš půlhodinku), nebo večer jde Kryštof spát později, tak je problém. A platí zásada, čím později mímoch jde spát, tím dříve vstává a tím je samozřejmě i protivnější. Režim má sice svoje nesporné výhody, ale rozhodně nepřeje větším celodenním výletům, takže na ně si zatím musím nechat zajít chuť, nebo počítat s tím, že se pak nikdo nevyspí.

 

A jsem u toho. Dovolená. Jedeme v půlce září do Chorvatska. Ze začátku jsem byla nadšená a těšila jsem se, momentálně těšení ustupuje do pozadí a nastupují obavy z toho, co všechno se může stát, jak se nikdo nevyspí, jak kluk bude protivnej a já budu lítat mezi sporákem, děckem a mořem, abych si ho taky trochu užila, když už tam teda jedu, a jak se na to cestou pak někde vybouráme a všichni umřeme a budeme úplně rozmazaní po silnici a ještě to šéfovi budu muset zaplatit (jedeme dvě rodiny, tak abychom nejely dvěmi auty...dvěma auty....dvěma autama prostě, tak si půjčuji firemního sedmimístného citróna). Ano, jsem paranoik a z naprosto běžných situací se v mojí hlavě občas dokáží vyvinout velice zajímavé a pěkně krvavé a nejspíš i velmi nepravděpodobné scénáře, ale prý se můžu vymluvit na hormony. Tak se tedy vymlouvám. Když už jsem u té dovolené, tak jsem nechávala Kryštofovi dělat pas. A o tohle se fakt musím podělit - a ačkoliv mám averzi vůči slovu "prďácký", tak jestli se dá Kryštofův výraz na fotografii nějak popsat, tak právě takhle. Prostě pantáta.

Pasovka.

 

Kreslení. Kryštof má takovou tu magnetickou kreslící tabulku a celkem rád si po ní čmáře. Pokud se sem někdo ještě dívá, nevíte náhodou, jestli tím něco nekazím a nezakládám mu na špatné držení psacích potřeb? Přeci jen pero na magnetickou tabulku lze držet jen velmi zlehka a víceméně jakkoliv a "funguje", narozdíl od obyčejné tužky nebo pastelky. Pořídila jsem tedy i pastelky, ale ty Kryštofa moc nezaujaly, právě proto, že při způsobu jeho "kreslení" nezanechávaly téměř žádnou stopu. Nemáte s tímhle někdo zkušenosti?

 

Jemná motorika. Nemám moc srovnání, ale přijde mi, že je Kryštof celkem dost šikovný, a co ztrácí na chůzi a jídle, dohání celkem solidně stavěním kostek na sebe, skládáním věcí do sebe, uklízením, vyndaváním a zandáváním věcí kamkoliv. Jak legračně chytá malé kamínky, pořád si je otáčí a prohlíží ze všech stran, přijde mi, že na svůj věk má celkem velkou trpělivost. Oblíbeným tématem jsou také mačkátka, čudlíky, puntíky, ťuflíky a podobné nesmysly.  A samozřejmě tátův telefon a počítač. Mámin telefon je nudný, přece jen táta má dotykáč a taky jeho comp je z postele velmi dobře přístupný. Je pravda, že občas se mačkání čudlíků na přístrojích moc nesetkává s pochopením, když stejná obliba náleží i házení věcí na zem a sledování, co to udělá.

 

Mluva. Bááááááááááába, pááááááááááááápa, dááááááááta, táááááááááta, dvě slabiky většinou stejné bez většího významu s tím, že první je výrazně prodloužena. Občas klasické mamamama, babababa, dadada, sem tam i dejda, ajajda a tak podobně. Jak říkám, zatím bez většího významu. Vzhledem k tomu, že potomek je individualista, tak mi na nějaké znakování či jiný styl komunikace dlabe. Zatím mu celkem dobře funguje oční mluva - bohužel chápu jeho pohledy "podej", "chci", "přines" - pohledem ukazuje na věci a lidi, a tak nejspíš ani zatím nemá potřebu sdělovat okolí poznatky či požadavky jinak. A pak má Kryštof v komunikačním repertoáru ještě pištění. Hlasité. Vysoké. Klidně i hodinové.

 

Atrakce. Houpačky, ale už jen na chvíli, klouzačky a tobogány - sám si vyleze po schodech a jezdí buď pozadu nohama napřed, nebo po břiše hlavou napřed, podle typu klouzačky. A v poslední době má v oblibě ječící a běhací děti. Že by se z něj přeci jen stával trochu společenštější tvor?

Typický výraz na houpačce.

 

Na klouzačce. Na téhle se jezdí pozadu.

 

A na tomto tobogánu se jezdí po hlavě.

 

Strom. Jak že to bylo? Syn, strom, dům? Dneska už za vás všechno udělaj ostatní. Praha 10 má projekt s názvem "Strom za každé narozené dítě", a tak jsme se taky zapojili. Kryštofův strom byl vysazen tady:  50°4'12.019"N, 14°28'35.368"E. A je u něho i pěkné oplocené hřiště, takže jest celkem často cílem našich procházek.

Kryštofův strom. Hřiště v pozadí.

 

A ještě detail.

 

Knížky. Kryštof má svoji oblíbenou se zvířátky. Tedy vlastně dvě oblíbené. On zapíchne prst na nějaké zvíře a já mu řeknu, co to je a jak to dělá. Je tedy pravda, že žirafa, jezevec, tapír a podobná zvířátka mi dělají s těmi zvuky trochu problémy, ale stejně mi přijde, že je Kryštof už zná dávno zpaměti a prostě mě jenom zkouší.

 

Kytičky. Kryštof je těžkej romantik. Většinu činností na hřišti provádí s kytkou v ruce. Zkoumá je trhá a občas i jí. Tedy pouze strká do pusy a pak je zase vyplivne. Nejraději má obyčejný jetel.

Tááák je to správně.

Následující fotky jsou nezařaditelné, přesto mají vypovídající hodnotu. Jenom ale doufám, že se nedostanou do rukou sociálce...

 

Vim, co je dobrý, ne? ;)

 

A tohle se hraje jak?

 

PS: Většina fotek je focena mobilem a tomu odpovídá i kvalita.

 

A ještě na závěr - video. Bohužel jsem jsem zjistila, že obyčejný Movie maker formát, co plive naše kamera, nezvládá, a tak je v nesestříhané formě a zcela neupravené. Až se mi bude chtít, tak si nějaký střihač a upravovač pořídím, ale popravdě jsem na to zatím trochu líná, takže kdo chce zabít šest minut svého života shlédnutím nic neříkajícího videa, má možnost. I když je tam tedy pěkně vidět, jak Kryštof zvládá pád, jak skládá kelímky a že u toho nejspíš i přemýšlí a jak dokáže pískat.