Tak takhle to vypadá, když je ženský v těhotenství blbě? Když neví, kterým koncem dřív na záchod? Uáá, ještě že jsem výjimka, která zažila tyto krásy těhotenství jeden jediný den tři týdny před termínem.

Nu, na víkend jsem měla slíben výlet do ZOO, na který jsem se velmi těšila, neb jakýkoliv výlet s mým mužem je dosti ojedinělá záležitost. Tudíž jsem si ho hodlala řádně užít a zajíst minimálně deseti zmrzlinami a jedním krásně umaštěným langošem s česnekem, kečupem a sýrem a možná i završit návštěvou motýlků ve Fata Morganě. Ale člověk míní a osud mění.

Již ve čtvrtek mi začalo býti chladno. Nevídaná to věc, neb poslední týdny bych za cokoliv, co by jen vzdáleně "chladno" připomínalo, dala cokoliv. Ale toto chladno bylo takové nepřijemné a lehce vlezlé a obtěžující. Ale nějak jsem si ho nevšímala a ono zase odešlo. Na pátek jsem pak hodně špatně spala, ráno jsem se při jedné ze svých exkurzí na záchod ještě k tomu blbě zvedla, až mě tak dvacet minut bolel celkem dost celý bok. A to se říká, že těhotná se má raději zvedat přes bok... Chá, nevím, kdo tyto poučky vymýšlí, ale rozhodně se mi mnohem lépe zvedá úplně normálně. Sice se u toho trochu musím rozhoupat, ale rozhodně je to příjemnější, než zvedání se přes bok. Obzvláště v noci, kdy mám břicho tak uvolněné a malej chrápe, takže tam tak jakože plandá - to pak zvedání se přes bok ve mě vyvolává pocit, že mi celý pupek skončí minimálně na zádech. Nu, ale asi z toho, jak jsem se blbě zvedla, tak mě nějak "ruply hormony" (náhražka za slovní obrat "ruply nervy")  a já, ač vím, že když malej spí, tak spí velice dobře a spí celou noc a probouzí se většinou až v tramvaji nebo autobusu, již dávno jsem měla vyzkoušené, že když nechce, tak se prostě nevzbudí i když třískám dvěřma nebo do něj nevybíravě šťouchám, tak hormony usoudily, že je něco špatně a vyděsily mě natolik, až jsem si z toho musela hodit horkou vanu a vybulet se muži na chlupaté hrudi a nastínit mu pár děsivých hororových scénářů, které se mi v tu chvíli honily hlavou. Jakože mám v sobě mrtvý miminko a že když vezmu nůž, tak mě naskočí myšlenka, že někde zakopnu a vrazím si ho do břicha, že až pojedu autem, tak se vybourám a budu pak úplně mrtvá a na cucky, že si nevšimnu tramvaje a ta mě rozmačká... Jak říkám, těhotenská hormonální fantazijní idylka. Naštěstí mě obdobný záchvat chytnul asi celkem potřetí, a s přispěním utěšovatele manžela jsem byla za chvíli zase v pohodě a kroutila jsem nad sebou hlavou. Ale co, člověk si to přece musí užít. Samozřejmě mímoch se ještě při mém vzlykotu lehce převalil a v rozhrkaném autobuse to rozjel naplno.

Ale k věci. Ani pátek mi nebylo horko jako obvykle, ale zahřívala jsem se myšlenkou na večerní návštěvu restaurace, kde jsme měli přes jeden ze slevových serverů koupený za pár kaček klokaní steak. Klokana jsem ještě nejedla, tak jsem na něj byla zvědavá. A skutečně, návštěva stála za to. Originální prostředí čarodějnické chýše, nabídka vskutku zajímavá - krom klokaních specialit zde měli i jídla jako žabí stehýnka, zebru, či hadí maso. Od předkmu až po lívanečky a čokoládu na závěr jsem si vše řádně vychutnávala. Mňam. Klokaní steaky mohu milovníkům červeného masa jen doporučit.

Sobota. V noci musím mít podloženou hlavu, neb mě  dosti pálí žáha, tak abych "neublinkávala" s každým krkancem. Břicho už začíná být pěkně dole. Výsledkem těchto faktorů je to, že spím lehce zlomeně v oblasti lopatek. Nu a sobotního rána si tento styl spánku vybral svou daň a záda se mi s největši pravděpodobností zablokovala a začala bolet jako čert právě v tom místě, kde končí loptky a bolest vystřelovala až do žeber. Zkoušela jsem všechno. Přetáčení, cvičení, gymnastický míč, overball malý, overball velký, ale nakonec jedinou úlevovou pozici jsem našla ve vaně a horoucím proudu vody na záda. Ráno jsme ještě skočili nakoupit a já se snažila záda ignorovat, a těšila se do slíbené ZOO. Venku bylo nádherně, ani ne moc teplo, ani ne moc zima. Ideální počasí. Tak proč jediné místo, kde mi bylo aspoň trochu teplo, byla ona vana plná horké vody? Fňuk... Cítila jsem se mizerně. Teplota začala stoupat a jen díky tomu, že jsme neměli teploměr, jsem vlastně ani nevěděla, na kolik nakonec vylezla. Do toho mi ještě bylo blbě od žaludku a střeva se taky netvářila, že by tohoto dne chtěla nějak spolupracovat. A tak po zvážení mého stavu jsem k nesmírné radosti mého muže (taktně se ji snažil skrývat, ale moc mu to nešlo) oznámila, že dnes se na ZOO necítím. Stav se zhoršoval. Postel - záchod - vana... postel - vana... Žaludek jako na vodě. Ale řekla jsem si, že přece nejsem žádná bábovka, že bych přece jen něco měla dělat. Tak jsem se rozhodla uvařit. Na programu byly výpečky, zelí a knedlík. Plus škvarky. Samé vynikající věci, které v celém bytě krásně voněly... Kdyby se mi z nich jenom nedělalo tak šoufl. Když jsem dovařila, tak alespoň jeden jediný malý neškodný výpeček jsem chtěla  ochutnat. To jsem ale neměla dělat... Neb deset minut na to jsem řešila velké dilema, kterým koncem se nasměrovat do záchodové mísy. Z celého srdce jsem litovala ty nastávající matky, které mají obdobné problémy první měsíce, nedej bože celé těhotenství. Naprosto nechápu, jak to někdo může vydržet. Já jsem se poblinkala poprvé za celé těhotenství a vážně mě to stačilo. Zcela zničena jsem dala ještě jednu horkou koupel a odpadla do postele. Za celý den jsem do sebe dostala trochu vody. Nic moc.

A v neděli jako když utne. Teplota nikde, vzhledem k tomu, že jsem předchozího dne prakticky nejedla, tak střeva i žaludek se tvářili (tvářily? tvářila? uňk?) příznivě a ani záda tolik nebolela. Rozpočítala jsem si na celý den suchý rohlík, zobla si magnézia, neb jsem ráno vstala se zkroucenýma oběma nohama, a v podstatě bylo vše ok. Nakonec jsem i přesvědčila manžela, že ho na ten fotbal chci odvézt a že sluníčko mi udělá dobře. A taky že udělalo. Krom toho, že jsem se ještě snažila žaludek šetřit, nebylo v neděli po sobotním kdovícotobylo ani vidu, ani slechu. Ale už si alespoň dokážu představit, jaké asi jsou "ranní" nevolnosti. A pro jistotu jsme si pořídili i teploměr.