Do rozsáhlé čeledi lilkovitých rostlin (Solanaceae) přísluší i rod Physalis, který vytváří přibližně 120 druhů, domácích především v Americe. Z tohoto velkého počtu u nás roste nezaměnitelná mochyně židovská třešeň (Physalis alkekengi).
Jde o vytrvalou, až 80 cm vysokou, víceméně lysou bylinu s tupě hranatou větvenou lodyhou s vejčitými listy. V úžlabí jednotlivých listů vyrůstají stopkaté květy se zvonkovitým kalichem a bělavou pěticípou korunou. Rostliny rozkvétají v červnu až červenci. Po odkvětu se kalich výrazně zvětšuje, měchýřkovitě nafukuje a zbarvuje oranžově. Ten v sobě ukrývá vlastní plod – oranžovou až červenou bobuli velikosti třešně.
Pro zvláštní a nevšední zjev získala mochyně celou řadu lidových názvů, jako například červená bukvice, liščí jablko, psí višeň, židovská jahoda a další.
Kdysi byla mochyně považována za významnou léčivou bylinu, neboť se používala při vodnatelnosti, dně, revmatismu, chudokrevnosti. Dále léčila nemoci jater a žlučníku. Extrakt z rostliny se podával též pacientům, kteří trpěli ledvinovými kameny. Ukázalo se totiž, že zmíněný výluh podporuje obzvláště vylučování solí kyseliny močové.
Usušené plody – Fructus alkekengi neboli Fructus Halicacabi, resp. Baccae vesiarii – náležely mezi vyhledávané diuretikum (močopudný prostředek).
Po chemické stránce obsahují zralé plody hlavně barviva, sacharidy, organické kyseliny, třísloviny, slizy.
Ostatní nadzemní části jsou bohaté zejména na rozličné steroidní sloučeniny. Z oddenků byly izolovány biologicky aktivní alkaloidy.
V současné době se mochyně židovská třešeň v medicíně nepoužívá, neboť je zařazena mezi mírně jedovaté rostliny. Požití nezralých plodů nebo jiných bylinných částí může způsobit žaludeční nevolnost a zvracení, popřípadě záněty žaludku a střev.
Jako zajímavost možno uvést, že někteří naši pěstitelé kultivují ve svých zahrádkách mochyni peruánskou (Physalis peruviana), jejíž usušené a přeslazené bobule slouží jako náhrada rozinek. Zároveň poskytují značné množství vitaminu C.
text též na http://www.firesnake.eu