02 Cedrikova radost

8. 10 2011 | 21.41

02. Cedrikova radost

Následující týden nevycházel Cedrik z údivu. Byl to ale také zcela zvláštní a podivuhodný týden. Nejprve podivný příběh, který mu maminka vypravovala. Musela mu jej třikrát opakovati. Nedovedl si představit, co tomu řekne pan Hobbs. Příběh počínal hrabětem. Jeho dědeček, kterého nikdy dosud nespatřil, byl hrabětem; Cedrikův nejstarší strýček by byl také hrabětem, kdyby byl nespadl s koně a nezabil se; po jeho smrti měl býti hrabětem jiný strýček, ale ten zemřel v Římě na horečnatou nemoc. Nyní měl se stát jeho otec hrabětem, ale ten již také nežil. A protože byli všichni mrtví a zůstal jen Cedrik, tak bylo velmi pravděpodobno, že po smrti dědečkově bude hrabětem on – a nyní byl lordem Fauntleroyem.

Zbledl, když mu to pověděli.

"Drahoušku," pravil, "raději bych nebyl hrabětem. Žádný z chlapců není hrabě. Nedalo by se to změnit?"

Bylo to opravdu nemožné. Když spolu večer seděli u otevřeného okna a dívali se do chudobné ulice, mnoho hovořili o této záležitosti. Cedrik seděl na svém milovaném místě, nízké stoličce a nohu měl přes nohu. Tváře mu plály rozčilením. Dědeček pro něho poslal, aby přijel do Anglie a maminka tvrdila, že musí jet. Cedrik potřásal smutně hlavou: "Bude mně smutno, až opustím pana Hobbse, a obávám se, že mě bude také postrádat. Budu postrádat všechny."

Druhého dne, když přišel pan Hawisham, právní zástupce hraběte z Dorincourtu, který záležitost lorda Fauntleroye převzal, uslyšel Cedrik ledacos. Ale neutěšilo ho ani, že bude bohatým mužem, ani že bude mít zámky, parky, doly a rozlehlá panství. Měl starost o svého přítele, pana Hobbse a hned po snídani se k němu vydal.

Pan Hobbs četl ranní noviny, když k němu přistoupil Cedrik, vážně se tváře. Věděl, že rána, která ho stihla, způsobí také panu Hobbsovi veliké leknutí a proto po cestě do krámu přemýšlel, jak by ho nejlépe o všem zpravil.

"Halo!" zvolal pan Hobbs. "Dobré jitro!"

"Dobré jitro!" odpověděl Cedrik.

Nevyšplhal, jako obvykle, na vysokou židli, usedl na bednu, objal rukama kolena, a seděl tiše, že pan Hobbs vzhlédl udiveně od novin.

"Halo," pravil opět.

Cedrik sebral veškerou odvahu. "Pane Hobbsi," započal, "pamatujete se na náš rozhovor ze včerejšího dopoledne?"

"Ovšem, mluvili jsme o Anglii."

"Ano," řekl Cedrik, "ale na to, o čem jsme hovořili, když pro mne přišla Mary?"

Pan Hobbs podrbal se na hlavě: "Mluvili jsme o královně Viktorii a šlechtě."

"Ano," pravil váhavě Cedrik, "a o hrabatech – jestli se ještě pamatujete?"

"Ale ano, proč se však ptáš?"

Cedrik zrudl až po kudrny. V takových rozpacích nebyl ještě nikdy.

"Řekl jste, že byste nesnesl, aby nějaký hrabě u vás seděl na bedně."

"Souhlasí. A tvrdím to také nyní. Kdyby se o to některý pokusil, to bych mu ukázal!"

"Pane Hobbsi, " řekl Cedrik, "teď ale jeden hrabě sedí na bedně."

Pan Hobbs by byl málem spadl ze židle.

"Cože?" zvolal.

"Ano," odpověděl Cedrik skromně, "jsem hrabě, anebo se jím alespoň musím stát. Nerad bych vás klamal."

Pan Hobbs byl rozčilen. Povstal a podíval se na teploměr.

"Snad tě nebolí z horka hlava? Jak je ti? Bolí tě něco?" Položil soucitně drsnou ruku na chlapcovu hlavu.

"Děkuji," řekl Cedrik, "je mně zcela dobře a hlavu mám v pořádku. Je mně velmi líto, že vám musím říci, že všechno je pravda. Pan Hawisham to řekl mamince – a je to přece advokát."

Pan Hobbs klesl zpět na židli a setřel si kapesníkem čelo.

"Jeden z nás má úpal," zvolal.

"Ne," řekl Cedrik, "nemáme. Musíte se s tím smířit, pane Hobbsi. Pan Hawisham přijel z Anglie, aby nám to řekl. Dědeček ho poslal."

Pan Hobbs se díval upřeně do nevinné tvářičky svého malého přítele.

"Kdo je tvým dědečkem?" ptal se.

Cedrik vytáhl z kapsy kus papíru, na něm bylo něco napsáno velikými, nepravidelnými písmeny.

"Nepamatoval jsem si to a proto jsem to raději napsal," řekl a pomalu četl: "John Artur Molyneux Errol, hrabě z Dorincourtu. – A můj zemřelý tatínek byl jeho nejmladším synem; a já bych nebyl ani hrabětem ani lordem, kdyby byl nezemřel, a tatínek by také nebyl hrabětem, kdyby byli oba jeho starší bratři nezemřeli. A protože nemají jiného chlapce, nežli mě, tak musím být hrabětem. Proto pro mě dědeček poslal, abych přijel do Anglie."

Panu Hobbsovi bylo čím dál tím tepleji. Třel si čelo a zhluboka dýchal. Ponenáhlu se mu vyjasňovalo, něco podivného se stalo. Ale když se podíval na malého chlapce, sedícího na bedně s nevinným a úzkostlivým výrazem v dětských očích, a viděl, že se nic na něm nezměnilo, ale že je stále tím skromným a roztomilým malým hošíkem v černých, sametových kalhotkách a s červenou kravatou, tu jeho názory na šlechtu zakolísaly.

"Řekni, jak se budeš jmenovat?" ptal se pan Hobbs.

"Cedrik Errol, lord Fauntleroy," odpověděl chlapec; "tak mně říkal pan Hawisham. Když jsem vstoupil do pokoje, řekl: tak to je malý lord Fauntleroy!"

"Opravdu?" vykřikl pan Hobbs, "to je k zbláznění!"

Tak volal vždy pan Hobbs, když byl nad míru překvapen a Cedrik mu z veliké úcty a příchylností dal za pravdu. Podíval se zamyšleně na pana Hobbse a pravil:

"Anglie je daleko odtud, viďte?"

"Leží za Atlantickým oceánem."

"A to je na tom právě to nejhorší," řekl Cedrik, "to vás třeba hodně dlouho neuvidím. Raději na to nemyslím, pane Hobbsi."

"I ti nejlepší přátelé se musí rozloučit," odpověděl pan Hobbs.

"Ano," mínil Cedrik, "a my už jsme přáteli mnoho let, viďte?"

"Co jsi na světě," odpověděl pan Hobbs, "bylo ti šest neděl, když tě po prvé nesli touto ulicí."

"Ach," povzdechl si Cedrik, "tenkrát jsem si nepomyslil, že jednou budu hrabětem."

"A myslíš, že se to nedá změnit?" pravil pan Hobbs.

"Obávám se, že ne," zněla odpověď. "Maminka říkala, že by si to byl tatínek přál. Ale když musím být hrabětem, chci být alespoň dobrým. Nechci být tyranem. A kdyby zase měla být válka s Amerikou, vynasnažil bych se ji překazit."

Cedrikův rozhovor s panem Hobbsem byl dlouhý a vážný. Když se pan Hobbs probral z prvého uleknutí, nebyl naprosto tak zahořklý, jak Cedrik očekával. Podrobil se nezměnitelnému a vyptával se. Cedrik mohl jen málo zodpovědět, a tak vykládal pan Hobbs o hrabatech, baronech a majitelích panství takovým způsobem, že kdyby to byl slyšel pan Hawisham, byl by se velmi podivil.

Pan Hawisham se dozvěděl vůbec mnoho podivuhodného. Celý život prožil v Anglii a neznal proto názorů Američanů. Skoro po čtyřicet let zastupoval rodinu hraběte Dorincourtu a znal jejich statky a jmění. Zajímal se tedy svým chladným, obchodním způsobem o chlapce, který měl být jednou pánem všeho toho majetku. Pan Hawisham sdílel hněv starého hraběte při sňatku nejmladšího syna s Američankou. Nenáviděl stále ještě mladou vdovu a stále o ní mluvil jen hořkými a tvrdými slovy.

Když jeho vůz předjel před skromný domek v úzké ulici, ulekl se. Byla mu nesnesitelná myšlenka, že dědic zámku Dorincourtu, Windhamu, Towersu a Chartwortu, narodil se v bezvýznamném domku v ulici, na jejímž rohu bylo kramářství. Byl zvědav na matku a dítě, bylo by se ho nepříjemně dotklo, kdyby byl musel jednat s matkou prostou, která by byla nesloužila ke cti rodině svého zemřelého muže a jejímu lesku.

Když ho Mary zavedla do malého, přijímacího pokoje, zkoumavě se rozhlédl. Pokoj byl zařízen jednoduše, ale útulně. Stěny byly jednoduše, ale umělecky ozdobeny, a mnoho roztomilých věcí, pocházejících ze ženské ruky, činilo místnost útulnou.

"Je to zcela roztomilé," pravil k sobě, "je zde jistě vkus kapitána." Když ale vstoupila paní Errolová do pokoje, přece uvěřil, že pomáhala zařizovati dům. Vypadala mladě v tmavých prostých šatech, a měla líbeznou tvář a veliké, hnědé oči. Byl v nich zármutek, který nevymizel po smrti muže. Cedrik tomu již zvykl, bolestný výraz zmizel jen tenkrát, když si s maminkou hrál, nebo povídal, anebo když použil nějakého dlouhého, cizího slova, které odposlouchal panu Hobbsovi. Pak se maminka smála a Cedrik to měl rád. Hawisham naučil se v dlouhých letech svého zaměstnání znát lidi a když spatřil Cedrikova matku, byl přesvědčen, že hrabě se velmi mýlil, pokládaje ji za obyčejnou ženu. Viděl, že by nikdy neobtěžovala hraběte nároky, a že Cedrik nebude dělat rodinné hanby.

Když sdělil paní Errolové důvod svého příjezdu, zbledla.

"Oh," řekla, "chtějí mně ho vzít? Máme se tak rádi. Je mé jediné štěstí, a snažila jsem se vždy, abych mu byla dobrou matkou." Hlas se jí třásl a slzy jí vstoupily do očí. "Nevědí, čím mně je," pravila.

Právní zástupce poposedl na židli.

"Lituji, ale musím vám říci," započal, "že hrabě Dorincourt není vám příznivě nakloněn. Je starý pán a má silné předsudky. Amerika a Američané byli mu vždy proti mysli a velmi byl rozčilen při sňatku svého syna. Opravdu lituji, že přináším tak nepříjemné poselství, ale již se rozhodl a nechce vás spatřit. Přeje si, aby lord Fauntleroy byl vychován pod jeho dozorem. Zámek Dorincourt je zamilovaným sídlem hraběte a tam má vnuk s ním bydleti. Vám nabízí venkovský domek Court Lodge, který je velmi hezký a blízko. A mimo toho slibuje vám veliký důchod, abyste nepřišla do zámku, ani do parku. Nebudete tedy odloučena od syna, milostivá paní, a podmínky nejsou tak tvrdé, jak se vám snad zdálo. Přednosti takového okolí a výchovy, jaké se lordovi Fauntleroyovi dostane, jsou přece veliké."

Bál-li se starý pán, že paní Errolová se rozčilí, nebo rozpláče, tu se mýlil. Šla jen k oknu a dívala se ven, aby se uklidnila.

"Kapitán Errol měl Dorincourt velmi rád," řekla konečně. "Miloval Anglii a těžce se loučil se svou vlastí. Byl hrdý na své jméno a na svůj rod. Jistě by si přál, aby jeho syn poznal nádhernou vlast a aby jeho vzdělání bylo přiměřeno rodu. Vím, že hrabě není tak krutá, aby mě úmyslně připravil o lásku dítěte. Cedrik má teplé a věrné srdce, podobá se tím svému otce. Bude mne mít rád, i když mě neuvidí. Ale když se přece někdy uvidíme, snáze snesu odloučení."

"Nemyslí skoro vůbec na sebe," řekl si advokát; "nechce pro sebe ničeho."

"Milostivá paní," promluvil, "cením si vašeho názoru. Ujišťuji vás, že lord Fauntleroy bude vychován co nejpečlivěji a že hrabě Dorincourt se bude právě tak dobře o něho starati jako vy."

"Doufám," odpověděla něžná matka nalomeným hlasem, "že dědeček bude mít Cedrika rád. Má měkké srdce a potřebuje mnoho lásky."

Pan Hawisham opět poposedl. Nedovedl si představiti, že by mohl mít zlostný hrabě, stižený pakostnicí, někoho rád, ale věděl, že je v jeho zájmu, aby s příštím dědicem dobře zacházel.

"Jsem přesvědčen, že se bude lordu Fauntleroyovi u nás líbit," odpověděl. "Jen v zájmu dítěte si hrabě přeje, abyste mu stále byla na blízku."

Poznovu mu bylo nevolno, když paní Errolová požádala Mary, aby Cedrika přivedla a řekla jí, kde je.

naleznu ho snadno, milostivá paní," pravila, "sedí u pana Hobbse na vysoké židli, povídá si s ním o politice, nebo si hraje s pestrými mýdly, nebo svíčkami, zeleninou a bramborami."

"Pan Hobbs ho zná od narození," řekla paní Errolová advokátovi. "Jsou dobří přátelé."

Pan Hawisham si vzpomněl, že nahlédl, když sem jel, do takového krámu s bramborami, jablky a sudy. A opět v něm vznikly pochybnosti o malém lordovi.

V Anglii se nepřátelil syn šlechtice s kramářem a to bylo na pováženou. Bylo by trapné, kdyby chlapec měl špatné způsoby a sklon k nízké společnosti. Snad nezdědil místo dobrých vlastností svého otce, špatné strýců?

Ale když uviděl milého chlapce, který právě vstoupil do pokoje, rozprchly se pojednou jeho starosti. Byl to nejhezčí hoch, jakého kdy viděl. Vzrůstem a vznešeným vzezřením podobal se otci. Měl zlaté otcovy vlasy a matčiny hnědé oči, ale nebylo v nich tolik smutku. Byly to nevinné, statečné oči, které dosud nepoznaly zoufalství a starosti.

Neviděl jsem dosud tak hezkého a vychovaného chlapce, myslel pan Hawisham. Ale řekl jen: "Tak, to je malý lord Fauntleroy!"

Cedrik nepozoroval, že si ho advokát pozorně prohlíží a proto byl zcela nenucený. Nebyl plachý, ani drzý, a když pan Hawisham hovořil s jeho matkou, pozoroval, že chlapec sleduje rozmluvu se zájmem dospělého člověka. "Hoch připadá předčasně zralý," řekl pan Hawisham.

"V něčem," odpověděla matka. "Chápe rychle a učí se snadno a žije mezi dospělými. Hovoří velmi rád v dlouhých větách a užívá zvláštních výrazů, které četl, nebo slyšel. Ale také si rád hraje."

O pravdivosti tohoto se brzy pan Hawisham přesvědčil. Když jeho vůz zahýbal za roh, spatřil skupinu chlapců, kteří byli velmi rozčilení. Dva právě chtěli závoditi v běhu. A nejvíce hluku mezi hochy dělal mladý lord.

"Jedna – připravte se!" zvolal vedoucí chlapec. "Dva – hotovo! Tři – běžte!"

Pan Hawisham díval se se zvláštním zájmem oknem vozu. Nepamatoval se, že by byl kdy viděl tak rozkošný obrázek, jako když malé, červené nožky malého lordstva se daly do běhu. "Hurá, Cedrik Errol!" volali chlapci, tančili a radovali se. "Hurá, Billy Williams! Hurá Cedriku! Hurá – á –á!"

"Opravdu, myslím, že zvítězí," řekl rozčileně Hawisham.

V tom okamžiku chytl se budoucí hrabě Dorincourt pouliční svítilny, zatím co Billy Williams doběhl až za dvě vteřiny.

"Třikrát sláva Cedriku Errolovi!" jásali chlapci. "Hurá Cedrik Errol!"

Pan Hawisham opřel se o podušky vozu a usmíval se. Řekl jen:

"Bravo, lorde Fauntleroyi."

Když vůz zastavil před domem paní Errolové, přicházel vítěz a poražený – Cedrik hovořil s Billem. Vlnité vlasy padaly přes vlhké čelo, ruce měl v kapsách.

"Hleď," řekl jak připadalo, v úmyslu, ulehčiti poraženému prohru, "myslím, že jsem zvítězil jen proto, že mám delší nohy. Jsem také o tři roky starší než ty, to něco znamená."

Tím Billa zase vesele naladil. Cedrik měl vzácný dar, každého uchlácholil.

Toho jitra hovořil pan Hawisham dlouho s vítězem v běhu. Často se smál a třel si hubenou rukou bradu. S počátku přemýšlel, o čem by se s mladým společníkem bavil. Pak se rozhodl, že bude nejlépe, pohovoří-li si s ním o jeho setkání s dědem. Seděl v křesle u otevřeného okna; proti němu stála vysoká židle, v níž seděl Cedrik a díval se na něho. Jeho kudrnatá hlavička se v měkkých poduškách skoro ztrácela, nožky měl přehozené přes sebe, ruce v kapsách, právě tak, jako pan Hawisham. Cedrik započal rozmluvu:

"Víte, co je hrabě?" zeptal se. "Já toho nevím."

"To nevíš?" řekl pan Hawisham.

"Ne," odpověděl Cedrik. "Ale, když se malý chlapec má stát hrabětem, musí to přece vědět. Viďte?"

"Ovšem – zajisté," ujišťoval pan Hawisham.

"Buďte tak dobrý," prosil uctivě Cedrik, "vysvětlete mně to. A kdo dědečka udělal hrabětem?"

"Král, nebo královna," odpověděl pan Hawisham. "Panovník povýší zpravidla na hraběte, prokáže-li mu někdo důležitou službu."

"Ó," zvolal Cedrik," je to jako s presidentem."

"Domníváš se?" ptal se pan Hawisham; "proto tedy volí nové presidenty?"

"Ano," ujišťoval přívětivě Cedrik. "Když někdo je velmi dobrý a ví hodně mnoho, tak ho zvolí presidentem. Pak jsou pochodňové průvody a hraje hudba a řeční se. Někdy jsem si myslil, že budu presidentem, ale že bych mohl být hrabětem, to mě nikdy nenapadlo. Nevěděl jsem přece ničeho o hrabatech," dodal kvapně, obávaje se, že by považoval pan Hawisham nezdvořilým, že neměl toho přání.

"Nuže, milé dítě, hrabě a president, to je dost veliký rozdíl."

"Tak?" odpověděl Cedrik, "hrabata neoslavují pochodňovými průvody?"

Pan Hawisham přehodil nohy a špičky prstů rukou přitiskl k sobě. Viděl, že musí věc řádně vyložit.

"Hrabě je velmi důležitá osobnost," počal.

"President také," prohodil Cedrik, "pochodňový pochod je na pět mil dlouhý a také je při něm ohňostroj."

"Hrabě," pokračoval Hawisham, "má často velmi starý rodokmen."

"Co je to?" ptal se Cedrik.

"To je stará – velmi stará rodina."

"Ach," řekl Cedrik a vstrčil ruce hlouběji do kapes. "To je tedy asi jako se starou ovocnářkou v parku. Ta je také z velmi staré rodiny. Je jí snad sto let, ale je ještě stále venku, i když prší. Lituji ji a moji kamarádi také. Billy Williams měl skoro celý dolar a tak jsem ho poprosil, aby si denně koupil za půl centu jablka. Peníze by byly vydržely na dvacet dnů, ale již po osmi dnech se mu jablka zprotivila – a tu, byla to šťastná náhoda – daroval mně jeden pán padesát centů, a tu jsem mohl kupovat jablka zase já. Jistě máte také soucit s lidmi, kteří jsou tak chudí a ze staré rodiny. Říká, že má stáří ve všech údech a když je deštivo, má veliké bolesti."

"Hm, hm," zahučel pan Hawisham. "A co bys ještě učinil, kdybys byl bohatý?"

"Ach, ještě mnohé. Ovšem, že bych koupil drahouškovi krásné věci, jehelníčky a vějíře, zlaté náprstky a prsteny, a krásný vůz s koňmi, aby nemusila čekat na ulici na dostavník. Kdyby chtěla červené hedvábné šaty, taky bych jí je koupil, ale nosí nejraději černé. Zavedl bych ji do velikého obchodu, aby si vybrala. A pak je tady také Dick – ."

"Kdo je Dick?" ptal se pan Hawisham.

"Dick čistí boty," vysvětloval malý lord, "hezký čistič bot, jakých není mnoho. Stojí na rohu ulice. Znám ho již leta. Jednou, když jsem byl ještě velmi malý, byl jsem s drahouškem na procházce a ona mně koupila krásný míč. Zakoulel se doprostřed ulice a já jsem plakal. Tu zvolal Dick "haló", skočil mezi koně, zdvihl míč, otřel ho o kabát a dal mně ho: "Tak, maličký, a neplač!" Poděkoval jsem mu a když nás nyní vidí, volá již z dálky: "Haló!" a já mu odpovídám: "Haló!" Pak si povídáme a on vypráví, jak se daří jeho obchodu. V poslední době není to valné."

"A co bys chtěl pro něho učinit?" ptal se advokát, tře si bradu a usmívaje se.

Lord Fauntleroy posunul se na židli a po obchodnicku pravil:

"Vyplatil bych Jacka."

"A kdo je Jack?" ptal se pan Hawisham.

"Je Dickovým společníkem, a horšího si nemůžete představit, jak říká Dick. Škodí obchodu, protože podvádí a Dick se proto hněvá. Jistě byste se také hněval, kdybyste po celý den pilně lidem čistil boty a byl vždycky poctivý a váš společník byl podvodníkem. Kdybych byl bohatý, koupil bych Dickovi štít, aby ho lidé z daleka viděli. A pak bych mu koupil nové šaty a kartáče."

Cedrik nepochyboval, že naslouchající přítel se právě tak zajímá o příběh, jako on sám. A skutečně, pan Hawisham se velmi zajímal, ale ne tak o Dicka a starou ovocnářku, jako o soucitného malého lorda, který ve své kudrnaté hlavičce vymýšlel pro své přátele tolik plánů, že připadalo, že na sebe zapomíná.

Pan Hawisham byl v rozpacích a nevěděl, co by odpověděl, když se podíval do nevinné, vážné tváře malého společníka.

"Obávám se, že jsi mně dobře nerozuměl," řekl, "mluvím-li o staré rodině, nemyslím tím vysoké stáří. Chci tím říci, že jméno té rodiny je již dlouhou dobu ve světě známo, snad před sto roky měla rodina již své jméno a mluví se o ní v dějinách země."

"Jako Jiří Washington," pravil Cedrik; "o tom slyším již co žiji, a byl znám již dříve. Pan Hobbs říká, že nebude nikdy zapomenut."

"Prvý hrabě z Dorincourtu," řekl pan Hawisham, "byl jmenován hrabětem před čtyřmi sty lety."

"To je již hodně dlouho," odpověděl Cedrik. "Povídal jste to také již drahouškovi? Velmi by ji to zajímalo. Musíme jí to hned říci; slyší ráda takové věci. Ale čím se zabývá hrabě?"

"Mnozí z nich pomáhali v Anglii vládnout. Mnozí z nich byli stateční muži a bili se ve velkých bitvách."

"To bych také chtěl," zvolal Cedrik. "Můj tatínek byl voják a velmi statečný muž – tak statečný, jako Jiří Washington. Snad by se byl stal také hrabětem, kdyby byl nezemřel. Těší mne, že hrabata jsou stateční."

"Když je člověk hrabětem, má také mnoho jiných příjemných věcí," pokračoval pan Hawisham rozvážně a upřel své lstivé oči zkoumavě na chlapce. "Mnohý hrabě má mnoho peněz." Byl zvědav, má-li jeho malý přítel představu o moci peněz.

"Je velmi krásné, míti mnoho peněz," řekl Cedrik bez zájmu, "chtěl bych míti hodně peněz."

"Opravdu?" ptal se pan Hawisham- "A proč?"

"Protože se dá penězi mnoho zařídit. Jako na příklad ovocnářka. Kdybych byl bohatý, koupil bych jí stánek a kamínka, a každého dne, když by pršelo, dal bych jí dolar, anby mohla zůstat doma. Ach – a pak bych jí ještě dal veliký šátek. Myslím, že by jí potom kosti nebolely."

"A co by sis koupil ty, kdybys byl bohatý?" ptal se právní zástupce.

"Ach, mnoho věcí," odpověděl Cedrik rychle. "Ale nejprve bych dal peníze Mary, pro její sestru Brigitu; má dvanáct dětí a muže, který nemůže pracovat. Často u nás pláče – a drahoušek jí dá pak mnoho věcí do koše. A pak pláče opět a říká: "Pán Bůh vám požehnej, milostivá paní!" A panu Hobbsovi bych dal asi zlaté hodinky s řetězem a jistě by měl také velkou radost z pěnovky."

Otevřely se dveře a vstoupila paní Errolová.

"Lituji, že jste musel být tak dlouho sám," řekla panu Hawishamovi, "ale navštívila mne ubohá žena, která má bídu."

"Tento mladý pán mně vyprávěl o svých přátelích a co by pro ně učinil, kdyby byl bohatý," odpověděl pan Hawisham.

"Brigita je také jeho přítelkyně," řekla paní Errolová, "mluvila jsem s ní právě v kuchyni. Je mi jí líto, její muž má revmatismus a nemůže vydělávati."

Cedrik sklouzl se židle.

"Půjdu k ní a zeptám se, jak se daří jejímu muži. Vyřezal mně jednou dřevěnou šavli."

Spěchal z pokoje a pan Hawisham povstal. Chvíli váhal a pak se obrátil k paní Errolové.

"Dříve, než jsem opustil Dorincourt, mluvil jsem s hrabětem a ten mně dal směrnici, jíž se mám řídit. Přeje si, aby se jeho vnuk těšil na Anglii a svého dědečka. Nařídil mně, abych splnil všechna přání chlapcova s podotknutím, že vše je od dědečka. Nevěřím, že by byl mínil právě takového přání, ale působí-li lordu Fauntleroyovi radost pomoci chudé paní, tedy si myslím, že to odpovídá také přáním hraběte."

"Ach, to je velmi dobrotivé, Cedrik bude mít velikou radost," řekla paní Errolová, "má rád Brigitu a jejího muže. Často jsem si přála, abych jim mohla více pomoci. Michael je řádný dělník, když je zdravý, ale těžce stonal a potřebuje drahé léky, teplé šaty a silnou stravu. Ani on, ani Brigita neutratí zbytečně peníze, které dostanou."

Pan Hawisham vyňal náprsní tobolku. Jeho tvář měla zvláštní výraz. Přemýšlel, co asi řekne hrabě zvláštnímu přání svého vnuka. Pravil:

"Nevím, zdali víte, že hrabě z Dorincourtu je velmi zámožný muž a že není rozmaru, jehož by si nemohl dopřáti. Myslí, že bude spokojen, dozví-li se, že jsem splnil všechna přání jeho vnuka. Buďte tak laskava a zavolejte ho. Dám mu pro ty lidi pět liber."

"To je ale dvacet pět dolarů," zvolala paní Errolová. "Tj. jmění. Míníte to doopravdy?"

"Ano," řekl pan Hawisham se strohým úsměvem. "V žití vašeho syna nastala změna a mnoho moci bude v jeho rukou."

"Ach," zvolala matka, "je tak malý chlapec. Jak ho naučím, aby dovedl správně moci užívat? Obávám se skoro – můj malý, dobrý, srdečný Cedrik!"

Advokát se zachvěl. Jeho tvrdé, světské a staré srdce bylo ohnuto něžným a nesmělým pohledem jejích hnědých očí.

"Věřím, milostivá paní," pravil, "že příští pán z Dorincourtu, jak jsem z rozmluvy poznal, bude pečovat o blaho jiných, jako o blaho vlastní. Jest ovšem ještě dítě, ale myslím, že mu můžeme věřit."

Paní Errolová zavolala Cedrika.

Pan Hawisham slyšel, jak venku chlapec povídá: "Je to prudký revmatismus. Brigita praví, že horečka stoupá. Pat by mohl dostat místo v obchodě, ale nemá pořádných šatů." Měl ještě malý obličejíček ustaraný, když vstoupil. "Drahoušek říká, že si přejete se mnou mluvit," oslovil pana Hawishama. "Hovořil jsem jen s Brigitou."

Pan Hawisham ho chvíli pozoroval. Nemohl se rozhodnouti. Byl přece ještě velmi malý chlapec, jak říkala jeho matka.

"Hrabě z Dorincourtu," započal a mimoděk pohlédl na paní Errolovou. Matka malého lorda poklekla vedle chlapce a objala ho.

"Cedriku," řekla, "hrabě je tvým dědečkem, otcem tvého tatínka a jest velmi, velmi dobrotivý, má tě rád a přeje si, abys ho také miloval, protože jeho synové, kteří byli jeho malými hochy, zemřeli. Je velmi bohatý a dá ti vše, co si přeješ. To řekl hrabě z Dorincourtu panu Hawishamovi a dal mu pro tebe mnoho peněz. Můžeš nyní dáti Brigitě tolik, že její muž zaplatí nájem a ještě mu zbude. Máš radost, Cedriku?" A políbila dítě na kulaté tvářičky, které radostí zčervenaly.

"Mohu jí peníze hned dáti?" zvolal. "Brigita právě odchází."

Pan Hawisham mu dal peníze.

Cedrik vyběhl z pokoje.

Běžel do kuchyně a slyšeli jak volá: "Brigito, počkej! Zde mám pro tebe peníze, zaplatíš nájem. Dědeček mně je dal. Jsou pro tebe a Michala."

"Ach, pane Cedriku!" zvolala udiveně Brigita. "Je to dvacet pět dolarů. Kde je paní Errolová?"

"Musím jí to sama vysvětlit," řekla paní Errolová.

Vyšla z pokoje a pan Hawisham osaměl. Mysle na starého hraběte z Dorincourtu, který byl vždy sobeckým a vášnivým mužem, který vždy myslel pouze jen na sebe. Nebylo osamělejšího a nemilovanějšího starého šlechtice, A nyní – jaký protiklad v jeho vnuku! Jak ten malý, hezký, svěží hošík seděl ve vysokém křesle a nevinně a skromně vyprávěl příběh o Dickovi a ovocnářce! Pan Hawisham myslel na obrovské příjmy, krásný a mohutný majetek, jež jednou měly přejíti do rukou, který malý lord strkal tak hluboko do kapes.

"Vše se změní," pravil sám k sobě, "vše se změní."

Cedrik se s matkou brzy vrátili. Maličký byl velmi spokojený. Usedl na svoji židli, mezi matku a advokáta a rukama objal kolena.

"Radostí plakala," zvolal nadšeně. "Neviděl jsem dosud nikoho plakati radostí. Dědeček je velmi hodný. Nevěděl jsem toho. Myslel jsem, že je tak příjemné být hrabětem a jsem zcela rád, že jím jednou také budu."