16. 10 2011 | 12.42
04. V Anglii
Během cesty povídala paní Errolová svému synku, že na příště nebudou bydleti spolu. Když to konečně pochopil, byl tak zoufalý, že pan Hawisham shledal, jak moudré bylo od hraběte, že chtěl, aby matka bydlela blízko chlapce. Bylo zřejmé, že jen tak snese odloučení. Ale matka domlouvala synkovi tak láskyplně, že poznenáhlu přemohl obavy z rozloučení.
"Můj dům je nedaleko zámku, Cedriku," opakovala vždy, když o tom mluvili. "Přiběhneš ke mně denně a pak si budeme mít tolik co povídat, a budeme šťastni; jest to krásné místo. Tvůj tatínek mně často o něm vyprávěl, miloval zámek a ty ho také budeš mít rád."
"Více by se mi líbilo, kdybys tam byla také," řekl malý lord a hluboce povzdechl.
Nechápal, že drahoušek musí bydleti v jiném domě, než on.
Paní Errolová pokládala ale za moudřejší, nesdělit mu důvod toho.
Po laskavých slovech matky, kterými ho konejšila, poukazujíc na světlé stránky všeho, mizela bolest, ačkoli přece pan Hawisham viděl často chlapce, jak tiše sedí, vážně pozoruje vlny a tiše vzdychá.
"Nelíbí se mi to," řekl jednou, když se bavil s advokátem svým moudrým způsobem. "Nevíte, jak se mně to dotýká. Ale je mnoho bídy ve světě a musíme ji snášet. Říká to Mary a také pan Hobbs to povídal. A drahoušek si přeje, abych žil u dědečka, protože jeho děti umřely a to je velmi smutné. Musíme mít soustrast s mužem, kterému všechny děti zemřely – a jedno z nich tak náhle."
Moudré a vážné vzezření a způsob, jakým se bavil, získal mu lásku všech. Cedrik byl tak hezký, kvetoucí, zlatovlasý hošík, takže, když usedl, kolena objal rukama a hovořil, byl pro poslouchající pramenem rušné zábavy. Ponenáhlu i Hawisham si s ním rád povídal.
"Předsevzal jsi si, že budeš mít hraběte velmi rád?" ptal se.
"Ano,L odpověděl malý lord. "Je mým příbuzným a příbuzné musíme míti rádi. Mimo to byl ke mně velmi hodný."
"Věříš, že tě bude mít také rád?" ptal se pan Hawisham.
"Doufám, že jistě," odpověděl Cedrik. "Jsem také jeho příbuzným a pak jsem synáček jeho syna – ale má mě jistě rád, již proto, že mně chce dát vše, co si přeji."
Všichni cestující, sotvaže se zotavili z mořské nemoci a ulehli na palubě do pohodlných lehátek, chtěli zvědět romantický příběh malého lorda Fauntleroye. A zájem o malého chlapce, pobíhajícího po palubě, neb procházejícího se s matkou nebo se starým advokátem, vzrůstal. Všichni ho měli rádi, neboť snadno získával přátelství. Když se páni procházeli po palubě, kráčel podle nich dlouhými kroky a směje se odpovídal na jejich žerty. Když se s ním bavily dámy, bylo vždy plno smíchu; a nejveseleji bylo, hrál-li si s dětmi. Mezi námořníky měl nejlepší kamarády. Vyprávěli mu podivuhodné příběhy o mořských loupežnících, ztroskotaných lodích a pustých ostrovech. Naučili ho otáčeti kormidlem a spouštěti záchranné čluny; brzy znal námořnické výrazy a nejednou vzbudil těmito u cestujících veselý smích.
Námořnické vědomosti získal od starého lodníka, jmenujícího se Jerry, který mu vyprávěl mnoho příběhů. Soudě podle vyprávění, prodělal Jerry dva a tři tisíce plaveb, při všech plavbách ztroskotal a byl zahnán na ostrov, obydlený krvelačnými lidožrouty.
Při těchto rozčilujících dobrodružstvích byl částečně upečen, často také zpola pozřen a mimo to patnáctkrát až dvacetkrát skalpován.
"Proto je také tak holohlavý," vykládal lord Fauntleroy mamince. "Je-li člověk několikrát skalpován, tak mu již vlasy nenarostou. Jerry zůstal holohlavý, když ho král Parramachawekinsu skalpoval nožem, zhotoveným z lebky náčelníka Wopolemumpkinsů. Říkal, že to byly nejhorší časy, jaké kdy zažil. Vlasy se mu ježily, když král brousil nůž. Ani pak mu neulehly. Král nyní nosí skalp, vyhlížející jako kartáč. Ničeho takového jsem dosud neslyšel. Tak rád bych všechno vyprávěl panu Hobbsovi!"
Jedenáctý den poté, když Cedrik dal sbohem Dickovi, přistal v Liverpoolu a příští noci zastavil vůz, který vezl jeho matku a pana Hawishama ze stanice, před Court Lodge.
Mary jela s sebou, aby dále matce sloužila; přijela do domu dříve.
Když Cedrik vyskočil z vozu, spatřil v osvětlené halle několik služebných. Mary stála na schodech.
Lord Fauntleroy přiskočil k ní s radostným výkřikem.
"Ty jsi již zde, Mary?" zvolal. "Drahoušku, tady je Mary," a políbil děvče na drsnou, červenou tvář.
"Raduji se, že jsi již zde," pravila paní Errolová něžným hlasem. "Je mně velkou útěchou, že tě zde vidím, nepřipadá mně, že jsem v cizině." Při tom podala služebné svou malou ruku, již tato srdečně stiskla.
Angličtí sluhové dívali se zvědavě na matku a dítě; věděli, jak se starý hrabě zlobil a proč paní Errolová bydlí v Court Lodge a její synáček v zámku. Znali všichni obrovské jmění, které měl jednou zdědit a znali též mrzutého starce, souženého pakostnicí a náladami.
"Nebude tu mít dobrých časů, chudák malý chlapík," šeptali mezi sebou.
Cedrik odložil kabátek, jako by byl zvyklý sám se obsluhovati. Pak se rozhlédl. Pozoroval velikou hallu, malby, jelení parohy a ostatní předměty, zdobící pokoje. Připadalo mu vše velmi zvláštní, protože ničeho podobného v soukromých domech ještě nespatřil.
"Drahoušku," volal, "viď, to je nádherný dům? Jsem rád, že tu budeš bydlet. Je to strašně veliký dům!"
Skutečně, proti malému domku v chudobné uličce New-Yorku, byl to veliký dům, velmi hezký a přívětivý. Mary je zavedla do jasné, rozkošně vyzdobené ložnice, v níž hořel veselý oheň. Na bílé kožešině před krbem ležela pohodlně veliká, sněhobílá, perská kočka.
Mary vysvětlovala: "Poslala ji správkyně zámku. Jest to přívětivá paní, a vynasnažila se všemožně, aby dům byl co nejpohodlněji a nejlépe zařízen. Také jsem s ní chvíli mluvila. Měla pana kapitána velmi ráda a dosud ho želí. Pravila, že leží-li kočka před krbem, je pokoj útulnější. Znala kapitána Errol, když byl ještě malým chlapcem – krásným chlapcem, říkala, kterého měli všichni rádi. Řekla jsem jí: "Zanechal chlapce, který se mu velmi podobá, nejhezčí hošík, který kdy trhal střevíce."
Statná, bílá kočka dala se hladit a šla za lordem Fauntleroyem po schodech dolů a když ulehl na tygří kůži, ulehla podle něho, jako by se s ním chtěla spřátelit. Cedrik ji laskal a nedbal toho, co si pan Hawisham s matkou povídali.
Mluvili tiše. Paní Errolová byla pobledlá a rozčilená.
"Dnes večer ještě neodejde?" ptala se. "Zůstane tuto noc ještě u mne?"
"Ano," odpověděl pan Hawisham, "není nutno, aby dnes večer odešel do zámku. Až povečeříme, oznámím hraběti náš příjezd."
Paní Errolová pohlédla na Cedrika, ležícího rozkošně na černožluté kožešině. Jeho hezký obličejíček byl ozářen ohněm a vlnité vlasy splývaly na pokrývku.
Paní Errolová se usmála.
Pak vzhlédla k advokátovi. "Řekl byste hraběti, že bych nerada přijala jeho peníze?"
"Peníze?" zvolal pan Hawisham. "snad nemíníte příjem, který vám vyhradil?"
"Ano," odpověděla prostě. "Raději bych jich neměla. Dům musím přijmouti, protože mně umožňuje být blízko Cedrika; ale mám vlastní malou hotovost, z níž mohu být živa a nerada bych přijala peníze od hraběte. Vím, že mi hrabě není příznivě nakloněn a tu by mně připadalo, jako bych malého Cedrika prodávala. Dávám svého upřímného chlapce jen proto, protože ho mám tak ráda, že pro jeho dobro zapomenu na sebe a protože by si tak přál jeho otec."
Pan Hawisham třel si bradu.
"Je to zcela zvláštní," pravil. "Starý pán se bude velmi hněvat, nepochopí toho."
"Doufám, že pochopí, bude-li trochu přemýšlet," odpověděla paní Errolová. "Opravdu nepotřebuji peněz, a proč bych měla přijímati něco od člověka, který mě tak nenávidí, že mně bere synáčka – dítě svého syna?"
Pan Hawisham hleděl chvíli zamyšleně před sebe. "Vyřídím vaše přání," řekl konečně.
Pak zasedli společně ke stolu; kočka usedla na židli podle Cedrika a doprovázela večeři vznešeným předením.
Když se pan Hawisham později večer ohlásil v zámku, byl ihned přijat hrabětem. Nalezl ho sedícího v lenošce u krbu; nohu měl položenou na židli. Díval se zpod huňatého obočí a zdánlivě klidně pozoroval advokáta. Ale pan Hawisham pozoroval velmi dobře, že je vnitřně rozčilen.
"Nuže," řekl hrabě, "již jste se vrátil, Hawishame? Co je nového?"
"Lord Fauntleroy s matkou jsou na Court Lodge," odpověděl pan Hawisham. "Snesli cestu velmi dobře."
"To rád slyším," pravil hrabě krátce. "Tak jste dobře dojeli. Posaďte se pohodlně a nalejte si sklenici vína. Co dále?"
malý lord zůstane ještě této noci u své matky. Ráno ho přivedu do zámku."
Lokty hraběte spočívaly na opěradlech lenošky. Zvedl ruku a dlaní si zastínil oči.
"Dobře!" pravil. "Pokračujte. Víte, že jsem vás prosil, abyste mně nepsal, proto o věci ničeho nevím. Jak vypadá chlapec? O matce nechci ničeho slyšeti, ale rád bych věděl, jaký je hoch."
"Je dosti nesnadné, posoudit povahu sedmiletého dítěte," řekl advokát opatrně.
"Je tedy hlupák? Tupec? Mluví z něho jeho americká krev?"
Nemyslím, že by mu americká krev ubližovala, mylorde," odpověděl advokát svým suchým, rozmyslným způsobem. "Nerozumím mnoho dětem, ale připadá mně, že je to jemný hoch."
Advokát mluvil vždy studeně a obezřetně, ale nyní vložil úmyslně do své řeči ještě více chladu. Považoval za moudřejší, aby hrabě sám posuzoval a aby prvé jeho setkání s hochem bylo nepřipravené.
"Je zdravý a dobře rostlý?" ptal se mylord.
"Jak se zdá, je zcela zdravý a docela dobře rostlý," odpověděl advokát.
"Má rovné údy a pěkný obličej?" pokračoval hrabě.
Tichý úsměv přelétl úzké rty pana Hawishama. Před jeho zrakem se vynořil obraz, který zanechal sotva před hodinou v Court Lodgi – krásné a roztomilé tělo, ležící na tygří kůži, zlaté kadeře, růžový obličejíček.
"Na chlapce je zcela hezký, mylorde," pravil, "ačkoliv nemohu to posoudit. Shledáte ho poněkud jiným než jsou anglické děti."
"Nepochybuji," zabručel hrabě.
Pan Hawisham se opět napil ze sklenice a zamlčeli se delší dobu. Konečně ticho prolomil advokát.
"Mám vám vyřídit žádost paní Errolové," poznamenal.
"Zakazuji si veškeré její žádosti," mručel hrabě. "Čím méně o ní uslyším, tím lépe."
"Toto je ale důležitá žádost," vysvětloval advokát. "Chce se vzdáti příjmu, který jste pro ni ustanovil."
"Co to znamená?" zvolal, "co je to?"
"Říká, že peněz nepotřebuje a protože vaše vztahy k ní nejsou přátelské - ."
"Ne, rozhodně ne přátelské!" vyrazil hněvivě hrabě. "To vím. Je mně odporno na ni mysleti! Ziskuchtivá Američanka s křiklavým hlasem. Nechci ji vidět!"
"Mylorde," poznamenal pan Hawisham, "nemůžete paní Errolovou nazvati ziskuchtivou. Dosud ničeho nežádala a nechce ani přijmout peníze, které jste jí nabídl."
"Všechno je úmyslné!" huboval lord. "Chce mne přimět k tomu, abych ji viděl. Myslí si, že budu obdivovat jejího ducha. Nuže, toho neučiním nikdy! Nechci, aby seděla jako žebračka u mých dveří. Protože je matkou chlapce, má právo na určité postavení. Dostane peníze, chce-li, nebo nechce."
"Pak těch peněz nepoužije," řekl pan Hawisham suše.
"Po tom mně nic není," zuřil hrabě. "Pošlu jí je. Chce dítěti vočkovat špatné mínění o mně."
"Ne," pravil pan Hawisham. "Mám vás požádati ještě o něco, čímž dokáže, že nemá toho úmyslu."
"Nechci již ničeho slyšeti!" křičel hrabě bez dechu hněvem a bolestmi.
Pan Hawisham se nedal vyrušiti.
"Paní vás prosí, abyste lordovi Fauntleroyovi nedal ničím najevo, že jste je odloučil proto, že jste proti ní zaujat. Má ji vroucně rád, a ona je přesvědčena, že by to bylo hrází mezi lordem a vámi. Paní Errolová se domnívá, že by maličký nepochopil a bál by se vás, anebo by byl alespoň k vám lhostejný. Řekla lordovi Fauntleroyovi, že je dosud příliš malý, aby znal příčinu toho nařízení, ale zví ji, až bude starší. Paní si přeje, aby na vaše prvé shledání s vnukem nepadlo žádného stínu."
Hrabě sklesl zpět do židle. Jeho hluboko ležící oči plály pod huňatým obočím.
"Tak – tak!" řekl dosud bez dechu. "Tak – tak! A vy věříte, že matka mu ničeho neřekla?"
"Ani, slova, mylorde," odpověděl advokát chladně. "Ujišťuji vás. Dítě je připraveno míti ve vás nejlaskavějšího a nejněžnějšího dědečka. Neřekla mu ničeho, aby mu nevzala neochvějnou víru ve vaši dokonalost. A protože jsem v New-Yorku do důsledku provedl vaše nařízení, vidí ve vás vzor velkomyslnosti."
"Opravdu?" ptal se hrabě.
"Mé čestné slovo," ujišťoval pan Hawisham. "Poměr lorda Fauntleroye k vám závisí pouze na vás, mylorde. A kdybyste mně dovolil, abych vám poradil, tak myslím, že učiníte dobře, když ho nikdy neraníte řečí o matce."
"Eh!" řekl hrabě, "sedmiletého chlapce!"
"Prožil těch sedm let s matkou," odpověděl pan Hawisham, "a patří jí celé jeho srdce."