Asi karma. Včera odpoledne jsem udělal brownies, abych Fronému sesadil z jejího trůnu a vytvořil iluzi, že dělat dobré věci k jídlu umí každý nýmand.
A bylo to super, povedlo se to, František prohlásil, že je to to nejlepší vánoční cukroví v listopadu. A vypadal děsně potěšeně. Ale jak jsem ochutnával, tak jsem pak měl blbé svědomí, že bych tolik jíst neměl, tak jsem se rozhodl, že zkusím Františka vytáhnout ven a že budeme provádět něco jako variaci na běh. Takové to, kdy "běžím", dokud mi stačí dech nebo mě něco nezačne bolet a pak jdu.
Podél řeky je dobrá cyklostezka a večer je šero, i když je místy osvětlená, takže se tam "sportuje" dobře. Bylo to docela fajn, dokud jsem nezakopl o nějaký šutr. Letěl jsem docela dost, odkutálel jsem se až skoro do řeky. Naštěstí jsem tam nespadl. Ale když jsem se pokoušel vstát, zjistil jsem, že asi budu spát u řeky, což by s Františkem bylo určitě romantické a dokonce to byla i moje druhá myšlenka hned po "ka, to je bolest.
No, a co teď s tím. Za pomoci Františka jsem se nějak vydrápal na cestu a doplazil na lavičku, kde jsme sčítali škody. Takže z toho vyšlo:
Řekl jsem si, že zkusím chvíli počkat, jestli to přejde, abych se dostal na kolej, tak jsme tam tak seděli a bylo to super. Jako jsem za to i trochu rád, protože jak jsme tam mrzli zpocení, tak jsme se tak nějak přirozeně dostali docela blízko a měl jsem co dělat, abych se přes tu bolest připitoměle neusmíval. Pak František navrhnul, jestli radši nezavoláme sanitku, protože jsme byli asi tři kilometry od koleje. Nechtěl jsem to vzdát a nechat se odvézt.
Akorát byla fakt zima a kotník se spíš horšil, asi jsem si za to taky částečně mohl sám, když jsem se snažil o pajdání. Tak jsem nakonec podlehl. Zavolali jsme sanitku. František tam na ně se mnou počkal a pak šel zpátky.
Jsem fakt rád, že nezranění civilisti do sanitek nemůžou, protože jsem se v jednu chvíli trochu rozbrečel, prostě kombinace toho všeho. Bylo to divné, ale saniťáci byli v pohodě, ptali se, jak se tam běhá a co jako dělám já, zaujalo je že jsem vegan a ptali se, jestli se na tom dá přežít. Pak bylo docela blbé, jak se mnou měli hromadu práce, přemístit mě a tak.
Nakonec jsem dostal nakázáno tři týdny v klidu a nezatěžovat kotník. Dostal jsem lékařskou zprávu a berle a vezli mě zpátky na kolej. Pak mě vyvezli na vozíčku (!!) až do pokoje. Takže si minimálně týden nezajdu do školy, protože s těmi berlemi jsem rád, když se dostanu na záchod (to je taky operace) a doufám, že se nezabiju ve sprše. Ještěže nemáme tyhle věci na chodbě!
Tak doufám, že to tady se mnou vydržíte, protože když nemůžu do školy, nemůžu cvičit ani nikam chodit, budu muset psát.