Byl jsem o víkendu doma. To je většinou příjemná záležitost, pokud se to obejde bez návštěvy mého vyšinutého otce, který si často neodpustí poznámku o tom, že jsem špek a na nic, případně že vegani jsou zženštilí pozéři, co jsou k ničemu.

Obešlo se to bez návštěvy mého vyšinutého otce. Floriána jsem vylákal ven celkem úspěšně, dokonce mi máma povolila pozvat bráchu k nám domů (sakra, to zní fakt divně - máma mi dovolila pozvat bráchu domů), takže mohl i přespat, což se divím. Tak jsme se i dobře pobavili. Pomluvili jsme sploditele, podrbali bráchovu holku a bylo to fajn.

Máma se k Floriánovi chová superkorektně, sice nijak vřele, protože jí jeho eistence její úplně není po chuti, z pochopitelných důvodů, ale zase nijak hnusně, protože tak nějak k tomu taky přišel jak slepý k houslím.

Tak se u snídaně ptala a vyslýchala přibližně takhle (M, B, J = máma, brácha, já):

M: A ty jsi teda taky vegan, Floriáne?

B: Jo, jsem.

M: To se taky kamarádíš s tím Františkem?

B: Já ho neznám.

M: A ten František je fajn kluk. Má vůbec nějakou slečnu? +významný pohled na mě

J: Já nevím, my se o tom moc nebavíme. Ale asi má hodně práce se školou.

M: No jo, ale je to fakt milý kluk. +další pohled na mě

Brácha byl dobrý. Udržel si poker face. O sobě nevím. Co tohle jako má být? Já se bojím. Co mám dělat?