CZECH ARMY STORY... aneb Co jsem zažil na vojně. (Část I.)

 

...Když tak přemýšlím a dívám se do mého příručního kalendáře, shledávám již jen pár dní nezačerněných "civilní fixou". To může znamenat jen jedno: Za tuto relativně krátkou dobu mě již bude hřáti příslovečné teplo domova. Totiž po roce sloužení u mého zaměstnavatele – Armády České Republiky mi moji vyšší nadřízení slíbili Civil. Koneckonců, ještě aby ne... Ano, ještě pár dnů. Ty však budou pryč jako voda a tak pojďme na nějaké to "RESUMÉ"

V mém vyprávění se dozvíte nejroztodivnější věci, které jsem za těch dvanáct měsíců prožil a které asi, bez nadsázky, už nikde jinde neprožiji. Ale nejdříve začněme od začínajícího vyplašeného vojáka – brance, sloužícího u posádky v Opavě.

Na první dva měsíce "výcvykáče", jak se tomuto období říká, nezapomenu. Zvláště pak na můj první den.

Ještě v civilním oblečení jsem tenkrát vytřepaný a promrzlý přijel vlakem, vypraveným z mé rodné hroudy, tedy z Brna, do tohoto okresního města. (Míněno Opava) Bylo zahalené do pravé zimní atmosféry. Dvě hodiny mi trvalo než jsem našel ulici Sokolovskou, konkrétně číslo popisné dvě a tudíž jsem k branám kasáren přišel náležitě zmrzlý. Vstoupil jsem dovnitř a popadla mě taková zvláštní tíseň. Odevzdal jsem nějakému praporčíkovi povolávací rozkaz. To se ví, nebyl jsem sám, těch povolávacích rozkazů se v kanceláři jistého Majora Kadára muselo sejít kolem šesti stovek. Najednou mě kdosi okradl o volný odpočinkový čas a sdělil mi a mým budoucím "spolubojovníkům", že prý máme naklusat pod jakousi velikou celtu, kde si nás prý seřadí. 

Ábécédé kočka přede, ty a ty půjdeš tam a tam, ty a ty zas tam a tam...

Výsledkem bylo přiřazení k 3. výcvikové rotě a k 2. výcvikové četě. Dokonce nám tento fakt nechali napsat na papírek, který nám uložili do našich nově vystavených vojenských knížek. To abychom se náhodou neztratili. Každá rota má čety a každá četa je rozdělena do několika družstev, kterým velí VD, neboli velitel družstva. Co mě překvapilo, byla ochota a chování ze strany vojáků z povolání vůči nám. Dostali jsme každý teplou klobásku s rohlíkem. Mňam. Ještě teď na tu chvíli vzpomínám. Pak naši velitelé družstev dostali rozkaz odvést si nás na stříhání a poté na fasování materiálu. "3. družstvo 2. čety, za mnou čtyřstup nastoupit" zařval voj. Zháňal, náš velitel družstva. A přišlo na řadu stříhání. Kapitola sama o sobě. Přišli jsme do jedné z místnostní budovy, která je jen zlomkem ze všech těch budov, boud a skladů, nacházející se v tomto areálu kasáren. Zanedlouho jsem uslyšel pro mne příliš nepopulární zvuk elektrického stříhače. Chtě nechtě jsem musel projít touto nepříjemnou procedurou. Taky mě tam tenkrát stříhali nejdéle ze všech. Neustále jsem sebou vrtěl, no bylo to poprvé co na moje vlasy někdo tento ďábelský vynález použil...

Po celá dlouhá léta se vojenský střih nezměnil ani v nejmenším. Pořád spočívá v odstranění všech, mnohdy divoce rostoucích kadeří, z vojákovy hlavy.

Jakmile dostříhali posledního vojáka, vyšli jsme z budovy k dalším novým dobrodružstvím. Tím bylo fasování věcí.

Začalo nafasováním modré teplákové soupravy, čerta 1*), str.19, a jakýchsi zelených komunistických tenisek. Posléze jsme se do tohoto srandovního oblečku oděli. A co civilní oblečení, ptáte se? To se jednoduše zabalilo do balíků, označených námi sdělenou domovskou adresou a v co nejbližší době se poslalo pomocí vlaku k domovům, kde na ně již netrpělivě čekali naši rodičové.

A byla zima. Pravá zima. Vytrvale padal snížek. Krásný měkký nelepivý prašan. Posteskl jsem si. "ach jo, jak by se teď asi běžkovalo. A já tady musím takhle šaškovat." 

Za malou chvíli si nás opět seřadili a vykročili jsme my, již napolo sněhuláci, dofasovat zbývající vojenský materiál. Přišli jsme do výstrojního skladu, kde jsme nejdřív dostali hnědý spacák. Když se tento složil, dopomohl k tomu obyčejný zip, tvořil dokonalou iluzi pytle. Začali jsme chodit od stolku ke stolku a do tohoto připraveného spacáku nám občanští zaměstnanci armády házeli jimi velikostně vybranou vojenskou výstroj. Nakonec nám do spacáku přibalili zelené a jako bonus navíc černé kanady. Celý spacák ve finiši vážil víc jak třicet kilo, takže ti, kteří byli náhodou v tu chvíli slabší, měli s tímto vakem o boj postaráno...

Za krátko jsme dostali úkol. Přesunout se s touto vší bagáží na jimi přidělenou budovu (rotu) a tam se ubytovat. Měl jsem štěstí, že naše budova se nacházela relativně blízko skladu s vojenským materiálem (NZ), takže jsem se tak nenadřel. Nicméně, potom mě po zbývající den bolel celý člověk.

Na rotě:

Přišli jsme až do druhého patra. Tam nám samozřejmě sdělili, že naše pokoje budou o patro níže. No nenaštvalo by vás to? (některé)

Konečně jsme přišli na správné patro, otevřeli dveře a ocitli se na chotbě. "Tady budou vaše skříňky a támhle v zadu vaše pokoje." "Pro vás je to ta dvěstějednička, kterou vidíte na konci chodby vlevo", dodal náš velitel družstva a přitom gestikuloval svými "horními končetinami". Ještě jsme se však neubytovávali. Dofasovali jsme totiž ještě pár výstrojních součástek, jako je plynová maska, lopatka (na píseček), a také bl..., bl..., blembák. Tedy správně řečeno helma. Pak jsme již zaujali místa před skříňkami a začali si vybalovat věci, které posléze v těchto skříňkách našli místo. Ale i toto má řád a tak věci musely být uloženy podle předpisu. Každá skříňka musela vypadat shodně. No, a když jsme se konečně vybalili a dali věci do svých skříněk, vydali jsme se hledat si místo na spaní. Vybral jsem si tehdy z dvoupatrové postele tu víc nahoře. Nato byl vyhlášen nástup na oběd, tehdy byla sekaná s knedlemi. Po obědě nastalo víceméně volno. To jsme mnozí využili k lepšímu uspořádání skříněk. Než by ses člověče nadál, byl vyhlášen nástup na večeři. První večeře páně na útvaru V.Ú. 6292 Opava. Byla tehdy dobrá, podávalo se vařené maso, omáčka a knedlíky z oběda!! Po druhém teplém jídle dne 5. 1. 2004 jsme dostali jakýs takýs volno. Jelikož jsem ještě nikoho neznal a ani jsem zrovna na nějaké to seznamování neměl chuť, krátil jsem si dlouhé chvíle mojí nejoblíbenější činností – psaním. Nyní máte jedinečnou příležitost přečíst si doslovný přepis mého prvního vojenského dopisu adresovaného mé rodině. Takže připravte se, pozor, teď:

"Opava, 5. 1. 2004

Zdravím všechny přítomné + psa.

No, tak jsem na vojně. V pravém slova smyslu.

Ale teď napřed, jak jsem sem jel. Táta to ví, mami, ty to možná nevíš, ten vlak jsem stihl jenom kvůli tomu, že měl zpoždění. Pořád sněžilo, do Ostravy jsem dojel v pohodě, vagóny tam končily, takže jsem měl čas na výstup. V Ostravě byla nesnesitelná zima. Úplně jsem se třásl, jaká mě byla zima. I když jsem byl v, na ostravské poměry, malé nádražní budově. Opavský vlak byl totálně narvaný, jeli jsme asi 45 minut. A Opava. To je story sama o sobě. "Sakra, že jsem si nevzal rukavice z domu" jsem si v tu chvíli říkal. Zima jak v Rusku a sněžilo ostošest.

Než jsem došel na kasárna, uběhlo asi dvě hodiny. Napřed, po dlouhém bloudění, jsem dorazil na nějaké jiné kasárna. Teď už vím, že to byla Jaselská kasárna. Tam mi nějakej zelenej mozek řekl, že mám jít a hledat Dukelská kasárna. Tak jsem šel a šel, hledal a hledal, no a nakonec, asi po půlhodince jsem je našel. Vešel jsem za jejich brány a už to začalo. Napřed jsme šli do vojenského stanu, cosi kdosi si něco o nás psal a dělil nás do rot. Potom nám dali párek s rohlíkem a šli jsme do baráku, kde dávali V. K. i s nezbytným želízkem. Nato jsme šli do další budovy a ? No, co? No, ostříhali nás! Do jednoho! Hnusný pocit, při tom stříhání. A pořád je zima. Chodili jsme, už s ostříhanýma hlavama po různých budovách a po různých vyslýcháních. Taky jsme nafasovali "švestky", modrý teplákový soupravy. A ty jsme si nandali, protože věci jsme, nebo oni, zabalili do balíků a poslali domů. Dovedete si to představiti. V mraze, bez čepice, jen v teplákovce jsme byli venku, protože do dalších budov jsme chodili po několika a ještě to trvalo. Pak jsme přišli do další budovy, kde jsme dostali spacák, zavřeli jsme ho, jakoby do pytle a do něj nám házeli věci. Jako gatě, kanady a tak dále. Jo, mimochodem. Kanady jsou fakt super boty. Vybral jsem si a máme dvoje. Jedny maskáčovaný a jedny černý. No a potom s tím plným spacákem ven do mrazu a táhnout na budovu, kde budem. Tam jsme si ty všechny věci naskládali a šli jsme na oběd. Byla sekaná s knedlíkem. Pak jsme cosi dělali a šli jsme na večeři. Na večeři byly knedlíky z oběda s nějakým masem. A máme volno. Takže sedím na posteli a píšu. Musím to dopsat a ještě na čisto opsat. Za chvíli bude večerka. Pořád padá. A mrzne. Je ho tady kupy. A to, že se meteorogové občas spletou, není vyjímečné. Má totiž sněžit a mrznout dál. Žádná obleva není. Už mě to začíná s...!

Jestli něco chci poslat, tak je to karta Č.T. (českého telekomu). Abych mohl volat. Tak nazdar

R A D I M   K A L I V O D A

P.S.: pozdravujte Cira.

Od úterý to tady začne. Dryl, dryl, dryl a dryl. Za šest týdnů budu převelený do Týniště n./Orlicí. Co zatím vím, tak jsem ve 3. rotě, 2. četě a ve čtvrté řadě. Teď do přísahy, která bude 6. 2. na Hrabyňi, budeme pořád pochodovat a učit se a dělat všemožný věci.

Moje adresa je:  Voj. Kalivoda Radim, V.Ú. 6292 / 32. rota, Sokolovská 2, Opava 746 01"

Jakmile jsem dopsal poslední řádky a zkontroloval list po gramatické stránce, zabalil jsem tento do předem ofrankované obálky, položil jsem se jen tak na postel, civěl do stopu a v duchu si říkal: "tohle přece nemůžu dát."... a z toho přemýšlení jsem rázem usnul spánkem spravedlivým. Tak to byl PRVNÍ DEN na OPAVSKÝCH KASÁRNÁCH.

 Probudil jsem se do bílého rána, krásného, optimisticky naladěného, alespoň přes okno příjemně vyhřátého pokoje. Protože když jsme měli první ranní nástup o půl sedmé ráno, a já vyšel ještě zpola rozespalý ven, myslel jsem si, že asi umrznu. "Nějak se třepeš, co, kámo? Zvykej si." Řekl mi nějaký dvoumetrový pořízek. Později jsem se dozvěděl, že holduje alpské turistice. No jo, ti musí být zvyklí i na horší časy. Seřadili jsme se do družstev a odešli se svými veliteli na snídani. Před jídelnou:  Velitel družstva zavelel: "POKRÝVKY HLAVY SEJMOUT" my zopakovali "sejmout" a nato nám bylo veleno "NA PRAVÝ ZÁSTUP, DO BUDOVY VCHOD". Po půlhodince zimy konečně teplá jídelna. Neradoval jsem se ale dlouho, po snídani jsme ihned vyrazili na "buzerák" – obrovská plocha uprostřed těchto kasáren, která sloužila k pořadovému cvičení. Začalo vyučování. Nekonečné, ukrutné. Učili jsme se co je například tvar, a čemu se říká krajník. Také jsme zažili vojenské cvičení...

...Jednoho nepříliš krásného zimního dne si naši velitelé rot usmyslili, "že si uděláme takový malý výlet spojený s cvičením na poli, lokalizovaném kousek od těchto kasáren.", sdělil nám při vyhlašování "denního rozkazu" velitel 3. výcvikové roty sám pan major Krajča. A dodal: "Budete prozkoušeni a zároveň procvičeni z taktického boje." V tvaru to mezitím zasyčelo. "Ticho, sakra! Nikdo vám nedovolil kecat," obořil se na nás major a vydal rozkaz: "Zítra ráno v 8 hodin budete nastoupení před touto budovou, na sobě budete mít malé polní, plynové masky, ochranné přilby (o jejich ochraně by se dalo polemizovat), dále pak samopaly Vz. 58 s celým vybavením." Bodák, dvě sumky, ve kterých jsou uloženy čtyři zásobníky. Pak dodal: "Nechci vidět, že tam zítra ráno někdo přijde pozdě. Je to jasný, v osm hodin!! A teď, pozor, rozchod." A tak jsme druhého dne ráno vyfasovali ze zbrojního skladu samopaly s příslušenstvím, na sebe jsme nasoukali všechnu tu bagáž a přesně v osm hodin jsme se seřadili do tvarů před budovu. Jako obvykle, major se dostavil před budovu o pět minut později. No nic, přece to nebudeme JIM, vojákům z povolání, mít za zlé...

Major zavelel a odebrali jsme se ku jídelně. Když se takto vyhastrošení vojáci vydají na cestu, čili když se rozpohybují,  působí to dojmem chrastících zelených robotů, kteří nesměřují cestou do boje, ale nýbrž do šrotu. Opravdu úchvatný pohled pro oči i uši.

Ten den jsem se moc nenajedl, byl totiž... ...inu, každý den není posvícení. Po snídani, asi tak kolem třičtvrtě na devět jsme se vydali na cestu k poli. Samozřejmě mi, jako vojáci z povolání jsme se na pole dopravovali "po svých", zatím co major Krajča se na pole nechal odvézt v hotovostním vozidle UAZ. "To se někdo má. Válí si šunky v autě a ještě k tomu bere šedesát tisíc." , vesměs jsme se všichni shodli. Naší velitelce čety, která nás vedla na pole, podpraporčici Labajové tenkrát tak trochu ujely nervy. Totiž, když jsme procházeli jednou z Opavských ulic, za vydatného šveholení, milá podpraporčice zařvala. Ale tak, že se podívalo z okna hned několik nájemníků takzvaného domu činžovního u kterého jsme zrovna procházeli. "Mládeži, jestli ještě jednou ceknete, tak vám garantuju, že si nasadíte masky a celou zbývající cestu v nich poběžíte."

Tak jsme rázem byli zticha, protože vidina splněného slibu podpraporčice nám naháněla hrůzu. Ale vždy a všude se najde jedna, jak se říká "bílá vrána", která ale v tomto případě nezakrákala, ale promluvila lidským hlasem. Bohužel to milá pprap. slyšela a tak jsme si museli ze svých toreb vytáhnouti ochranné masky OM – 10 a začali jsme klusat. Už ne,  naštěstí, po ulici, ale po polní cestě. Ale zrada. Protože v noci byla zrovna obleva a všechen sníh slezl, zůstaly na polňačce  jen kaluže vody, která těsně nad ránem zmrzla. A ty si málem vyžádaly u jednoho mého spolubojovníka zlomenou ruku. To je tak. V té masce skoro vůbec není vidět a ještě si zkuste utíkat. Naštěstí to jeho ruka odnesla jen s pohmožděninou a pozdější velkou modrofialovou boulí...

Konečně jsme doklusali až na Svatou Annu. Zároveň přijel i UAZ s majorem, který vystoupil, cosi sdělil řidičovi a ten nato odjel.

Byl jsem trochu zklamán okolní krajinou a samotným polem. To víte, myslel jsem, že to bude obyčejné pole, kde se pěstují kulturní plodiny, jakých je jistě u i vás za vsí spousta. Jenže tohle bylo celé zarostlé vším možným, například píchavým bodláčím. Také se tu a tam ze země zvedaly jakési haldy. Usoudil jsem, že by to mohly být záštity a maskování. A měl jsem pravdu. Stejně tak, jako haldy, sloužily k maskování i staré vyhloubené zákopy... Seřadili jsme se do tvarů a dostali jsme malou kuřáckou přestávku. Sundali jsme si masky. To byla úleva. Valná většina si zapálila cigaretku, já si však vytáhl z malé polní svačinku – suchý rohlík – a začal jsem ho konzumovat. To vše jsem zapíjel. Ne alkoholem, prosím vás, ale vítečným čajíčkem z naší jídelny. Jakmile jsme všichni dojedli, dopili a konečně i dokouřili, velitelka pprap. Labajová "odpískala" konec přestávky a počala nám vysvětlovat naší úlohu na hostování zde na Svaté Anně. Připomněl bych, že půda kolem byla zmrzlá, ale s přibývajícím časem se zmrzlá hnědá hmota na poli začala pomalu, ale jistě měnit v pěkné bahno.

A teď již k samotným úkolům.

Jeden voják z povolání, už nevím přesně jeho jméno, řekněme Zdeněk, vytáhl ze své polní červené praporky a vyšel s nimi na pole. Počínal si výtečně a asi po sto metrech se zastavil. To proto, aby posléze mohl praporky zapíchnout do zmrzlé země. "Zdendo, pojď zpátky, to je zatím všechno", nabádala ho naše podpraporčice. Začali jsme. Prve jsme se měli rozestavit, tak, aby byla mezi námi mezera, asi tak na rozpažení. Aby se nám lépe manipulovalo se zbraněmi. Podpraporčice začala velet, ale před tím vysvětlila: vždycky si stoupnu k jednomu, kterému budu velet, budete ale cvičit všichni." Museli jsme si nesčetněkrát lehat, přitom nikomu se zrovna dvakrát na studenou zem nechtělo. Pak jsme museli postupovat přískoky k červeným praporkům, kde jsme "jako splnili jakousi akci" a nazpátek jsme se museli připlazit. A celé toto představení shlížel opodál stojící major Krajča. Místy se pak tento zatvrzelý mrzout i usmál. Vždy, když jsem ho viděl se smát, hřálo mě tak trochu na srdíčku. Přece vojna se musí brát s humorem...

Pak jsem objevil na obzoru blížící se hotovostní vozidlo UAZ a to už jsem věděl, že jsme zachránění. Hotovostní vozidlo, podle mého tušení, přivezlo várnici s čerstvým teplým čajem, takže jsme rázem vše ukončili, seřadili se do tvarů a kultivovaně jsme přišli k autu. A začalo se nalévat. Čaj byl moc dobrý, i když z trochu špinavého es šálku. Moje chyba. Ale v tu chvíli mi to nevadilo. Blížil se konec. Podpraporčice s majorem se mrkli na ukazatele času a po kratší výměně názorů usoudili, že už jsme toho měli stejně plné zuby a že když teď vyjdeme, přijdeme akorát včas na oběd. Opět si nás svolali do tvaru a když se pak zkontrolovala všechna výstroj, dali jsme se "na ústup". Každý, do posledního vojáka vypadal jako prase, když se vykoupe v bahenní louži. Měli jsme bahno dokonce až v uších a za nehty. Zkrátka zvalchovaní...

Tak jsme celí promočení a špinaví postupovali opavskými ulicemi a pro kolemjdoucí jsme museli býti dost nečekaným soustem. Ale zase na druhou stranu si myslím, že vojáci tu mají velkou tradici a Svatá Anna je místními "zelenáči" hojně navštěvovaná, takže obyvatelé města už jsou zvyklí. Já jsem šel tak tak, no nad vodou mě držela vidina horkého topení.

K dvanácté hodině jsme se dobelhali na kasárna, odevzdali jsme zbraně a museli jsme si jít čistit oděvy. Protože nám podpraporčice sdělila: "Na oběd budete tyto maskáče mít čisté. Nebo si je vyměňte, zkrátka u nikoho nechci vidět špinavé kalhoty, nebo kanady. Jinak bude mít se mnou co dočinění." Ani jsme si nechtěli představovat ty muka s naší velitelkou a tak jsme šli poslušně čistit. Naštěstí, práce mi šla pěkně od ruky, takže jsem za malou chvíli měl hotovo. A to už zazněl povel dozorčího roty, který vyhlašoval nástup na oběd. Přesto, že jsem měl oblečení v celku čisté, převlékl jsem se. Nechtěl jsem riskovat. Podpraporčice byla totiž puntičkářka a to doslova a ...  ...však to možná znáte. Vždycky se nějaká ta drobnůstka najde. Konečně vytoužený oběd, velice jsme se naň těšili, vždyť byl špenát s bramborovými knedlíky a vepřovým masem. Pamatujete, co říkával hrdina kreslených filmů Pepek Námořník?

Po vydatném obědě následovalo volno – k nabrání nových sil a pak už jen povinný denní rozkaz, který začínal ve tři hodiny a končil potom něco po půl čtvrté. Skončilo vyhlášení d. r. a bylo volno. Skoro každý se honem chystal vyrazit za zábavou pomalu se stmívajícího města a tak jsem na našem pokoji zůstal skoro sám. Pustil jsem si magnetofón, naladil nějaké české rádio, což bylo vždy dosti těžké – Opava leží kousek od polských hranic. Zaujal jsem polohu "odpočívající opice" a po pár písničkách jsem už nereagoval na nic. Na večeři jsem tentkát ani nešel, poněvadž jsem ji zaspal. Měl jsem tu výhodu, že na našem pokoji se skoro vždycky nacházel chléb z jídelny, tak jsem se alespoň nadopoval pár krajíci tohoto "božího daru." Podíval jsem se na hodinky, ty zrovna ukazovaly za pět půl osmé a tak jsem zavítal do naší místnosti s televizí, abych shlédl televizní zprávy. Po nich jsem ještě navštívil umývárku a dal valé tělní špíně – konec dne jsem zakončil teplou sprchou. Znovu na mě dolehlo spaní a tak jsem neváhal ani minutku a rovnou do postele. Asi za deset minut jsem usnul a probudil jsem se až druhého dne o budíčku. Spal jsem tak tvrdě, že jsem ani neslyšel  dozajista chrápající spolubojovníky na našem pokoji, na pokoji 201.

Příprava je příprava. A na co jsme se tedy tak pilně připravovali? Na nejslavnostnější akt na vojně, kterým musí projít bez rozdílu každý voják, na vojenskou přísahu. Do této přísahy zbýval přesně jeden měsíc. Měli jsme málo času, takže jsme pochodovali i v době svého volna, po rozkaze velitele, který, jak již jsem předeslal, se realizoval každý pracovní den a začínal ve tři hodiny. Končil pak o půl čtvrté. Velitel družstva jednou při přestávce v pochodování pronesl něco jako: "Chlapi, když bůh dá, tak na tu přísahu budem umět."

A zdá se že... ...bůh dal.

Dne 6. 2. 2004 byla našemu cvičení učiněna přítrž. Ano, konala se totiž tato Vojenská přísaha. Vojsko si nemohlo najít lepší místo, nežli památník padlých vojáků z druhé světové války u obce, nedaleko Opavy. Ta obec nesla jméno Hrabyňe a pocházel z ní jeden náš kolega z pokoje 201. Jmenoval se Tomáš Kroček. Tenkrát jsme mu každý do jednoho záviděli, že to má domů nejblíže ze všech. Jen pro představu. Na naší slavné dvěstějedničce  bylo ubytováno 29 lidí. A jistě si dovedete představit ten hluk, který každou noc působila zhruba polovička ubytovaných. To mě také stálo mnoho probděných nocí...

Pro úplnost bych ještě mohl dodat, že postupem času náš pokoj opustil jeden voják, voj. Hirschkorn a to pro dezerci. Byl odeslán do vojenské nemocnice, kde byl držen zhruba měsíc. Podstupoval různé vyšetření s testy, spolykal mnoho miligramů prášků a pak nebohého poslali předčasně do civilu.

Ale zpátky k přísaze.

Začátek byl, tuším že v devět hodin a celý ceremoniál trval zhruba hodinu. Odhaduji, že se tam tehdy krčilo zimou něco kolem tisíce lidí. Přihlížejících rodičů, bratrů, sester, kamarádů, kamarádek... ...a tak bych mohl pokračovat až do aleluja.

A zde je text přísahy, který jsme museli ovládat i kdyby nás vzbudili ve dvě hodiny v noci. Zněl takto:

"JÁ VOJÁK OZBROJENÝCH SIL, VĚDOM SI SVÝCH OBČANSKÝCH A VLASTENECKÝCH POVINOSTÍ, SLAVNOSTNĚ PROHLAŠUJI, ŽE BUDU VĚRNÝ ČESKÉ REPUBLICE. BUDU VOJÁKEM STATEČNÝM A SVĚDOMITÝM A BUDU PLNIT USTANOVENÍ VOJENSKÝCH PŘEDPISŮ. SVĚDOMITĚ SE BUDU UČIT OVLÁDAT VOJENSKOU TECHNIKU A ZBRANĚ A PŘIPRAVOVAT SE K OBRANĚ ČESKÉ REPUBLIKY A BRÁNIT JI PROTI VNĚJŠÍMU NAPADENÍ. PRO OBRANU VLASTI JSEM OCHOTEN NASADIT I SVŮJ ŽIVOT. TAK PŘÍSAHÁM"

Po slavnosti každý odjel se svými známými a příbuznými domů. I já jsem tak učinil a tak jsem se konečně ocitl doma v Brně. Dva krásné, ale také krátké zimní dny jsem si dozajista užil a leč nerad jsem se v určený den navrátil zpět na kasárna do Opavy. Tam jsme měli už veget. Ten kdo neměl službu se celé dny válel na postelích a po rozkaze, tedy v 15:30 už mohl vyrazit za zábavou...

Psal se zrovna den 13. 2. 2004 (pátek), tedy týden po přísaze.

Já měl odjet na NO (náhradní odpočinek) do Brna. Ale domů se mi zrovna dvakrát nechtělo. Stůj co stůj jsem si chtěl udělat nějaký výlet. A když jsem zhlédl mapu Prahy, půjčenou od mého kolegy, rázem bylo rozhodnuto...