18. 04 2010 | 12.52
Kroměřížské vyprávění, nejen o topící se veverce.
Pátá hodina ranní odbíjela, když mi u ucha zvonil budík. Briskně jsem vstal a honem oblékat. Dnes bylo důležité stihnout šalinu, odjezd vlaku v 6:02 zaručovalo setkání s kamarádem fotografem Honzou Ovesným. Vždycky se na naše společné setkání těším, protože vím, že bude sranda. Nejinak tomu bylo i 17.4. Mohlo ale ze setkání sejít. Nebýt zpoždění vlaku, mohl jsem se na nádraží otočit a jít zpět k domovu. Asi to tak chtěla paní štěstěna, aby naše společné poslední focení proběhlo. Poslední? Viz potom na konci. Zpoždění 10 minut ale strojvedoucí bohumínského rychlíku dohnal a tak cestující v Kojetíně spolu se mnou přípoj do Kroměříže stihli. Oproti ránu, kdy snad skoro ještě u nás na výše položeném sídlišti v Líšni mrzlo, v Kojetíně mne uvítala jasná obloha a teplé sluneční paprsky hřály do tváře. Však jsem taky dnes shledal, že jsem opálený. Následovala čtvrthodinka cesty v couráku a už houkal ve stanici Kroměříž. V městě pěkném, se zámkem a přiléhajícími zámeckými zahradami. Na nádraží mě čekal Honza. Podle plánu, nikdy nedochvilný. "Tak jdem do parku." Prohodil při cestě ven z nádraží. Chvíli jsem byl zklamaný, přiznám se, protože jsme plánovali spíš návštěvu úseku řeky za Kroměříží. "Cvaknem si veverky. Na ty pisíky půjdeme jindy." "Veverky, veverky...", mumlal jsem si zlostně pro sebe. Když jsme ovšem prošli bránou parku, to bylo o půl osmé ráno, vše mne přešlo. Park v Kroměříži je úžasné místo. Musí být na něj právem hrdí. Kroměřížský park je oáza klidu ve městě. Žijí tu živočichové, do kterých bych to ani neřekl. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, když mi kamarád odpovídal, že tu v parku ztrávil jednou celý den. Co se tady dá tak dlouho fotit? To by mne ani nebavilo. Svůj názor jsem musel časem přehodnotit. Napřed to byla veverka, zrzavá slečna, která se nám ukázala na stromě vedle cesty. Závěrky Nikonu a Canonu cvakaly, když se podívala naším směrem. A byla na světě první pěkná fotografie veverky. Sice se u nás na sídlišti rozmnožili, jedna nám dokonce zavítala na balkon, ale v panelákové šedi tyto šelmičky nefotím. V přírodě při mých toulkách občas nějakou potkám, ale nikdy, až na vyjímku to nebylo na slušný snímek. "Mám veverku, to je a můžu jet domů. Co tady budu celý den dělat." říkal jsem si pro sebe. Po chvíli chůze nad hlavami dvou fotografů zapěla písnička lejska bělokrkého. Jásal jsem. Tyto pěvce, kteří po náročné cestě z teplých krajin vyzpěvůjí v našich lesích svoje tóny mám moc rád. Škoda jen, že lejsek si vyzpěvoval vysoko, nad dohlednost našich objektivů. I tak jsem si pořídil jeden dokumentární obrázek. A hle, začalo mne to rázem bavit. Počasí stále přálo a při procházení parkem nám to nad hlavami ve větvoví smrků neustále vrkalo a o něco níž, v keřovitém patru, zpívalo. Holubi hřivnáči byli snad všude. Pokoušel jsem se o nějakou fotografii holubího letu, ta se však nepovedla. Jejich let je rychlý. I sokol má někdy problém s ulovením holuba. Výčet všeho ptactva, které jsme v parku zaznamenali, by byl příliš dlouhý. V jednu chvíli já fotil veverku, načež na Honzovo upozornění na kmeni šoupálka dlouhoprstého, hledajícího něco k snědku v nejmenších dírkách v kůře stromu. Honza zahleděn do veverky šoupálka nefotografoval, čehož potom litoval. "Alespoň mám něco lepšího než Ty", v duchu jsem si pravil. Zábavný konkurenční boj, řekl bych s nadsázkou. Svoje snímky si pochválíme, některému se někdy daří víc, jindy zase naopak. Hlavní je, že pozorujeme přírodu a život v ní. Nyní následovaly veverky. Poněkud plaší tvorové vyžadovali jinačí přístup k fotografování. Lehnul jsem si do trávy a jako had se plazil po centimetrech travou pozorujíc svůj objekt, opět rezavou veverku, hledající v trávě obživu. Tu dobu tam byly vlastně dvě. Jedna se lekla neznámého ležícího tvora a odběhla více Honzovým směrem. Načež se šla k potoku po jistě dobrém jídle napít. Jenže ouha. Kořen nad vodou byl kluzký a ani tak výborná kaskadérka s drápky se neudržela a už byla ve vodě. Vše se odehrálo před Honzovým Cenonem, který pálil v tom čase dávku sériového snímání. Akce byla tak rychlá, že ani nestihl nastavit vhodnější podmínky pro expozici. Veverka se nakonec z vody dostala živá a jako blesk po kmenu do koruny stromu, kde spočinula a čistila se. A Honza litoval, že se mu série fotografií dokumentujících topící se veverku příliš nepovedla. I tak dle mne může být se snímky spokojen. "Tohle bych já nezvládl" chválil jsem ho. Naše další toulky parkem vedly do aleje platanů. První flétnové kli-kli-kli-kli poštolky mne překvapilo a potěšilo. S podivem jsem zjistil, že se tu v platanech chystá hnízdit celá kolonie těchto nádherných a užitečných dravčíků. Proháněly se vzduchem spolu s kavkami, které též využívaly četných dutin na vysokých platanech. Objevili jsme poštolčí dutinu a nějaký čas jsme jinedaleko u paty stromu v sedu a s namířenými fotoaparáty sledovali. Poštolky lítaly kolem, pokřikovaly, ale k dutině se jim moc nechtělo. Ani jsem se jim nedivil. Vadili jsme jim. Přesto se sameček k dutině jednou odhodlal. Tak vznikl snímek poštolky u dutiny. Na prezentaci není, hlavní objekt je příliš daleko, ve středu fotky. Zážitek to byl pěkný. Anebo jednou zase sedl jiný sameček na větev druhého platanu, jen kousek se nacházela dutina. Jistě jeho vyhlédnutá. To jsem na místě zůstal sám. Když na Honzu přišla ona chvilka. Fotoaparátem jsem ale pohnul příliš rychle a to se samečkovi nelíbilo. Odletěl. Mrzelo mne to a tak jsme raději po Honzově příchodu odešli. Nechtěli jsme je příliš rušit. Zato pak jsme se věnovali bažantím nápadníkům. Je měsíc jejich lásky, toku, a tak jsou oděni v pestrý šat a mají trochu více červené líce. Hrdě si vykračují a hlídají svůj harém slepiček. Nemají jednu jako člověk, ale víc. Bažant je ptákem polygamním. Ani mu nezávidím, musí ohlídat naráz třeba i pět slepiček. Vyfotografovat parkového bažanta dá taky zabrat, Honza by vám mohl povídat. Já jsem se fotolovu účastnil jen okrajově, fotografoval jsem fotolovce a bažanta na společném snímku. Když jsem pár kroků od sebe zvednul bažantí slípku, která s křikem odletěla, bažant opodál kterého zrovna fotolovil Honza se začal zlobit. Kodrcal a zdálo se, že je jako smyslu zbavený. Snad mne bral jako konkurenta, anebo dával najevo podrážděnost, že jsem chtěl udělat něco jeho slepičce. Moje naléhání Honzu přemluvilo a tak když jsme parkem procházeli kolem vody, vyšli jsme ven a pokračovali pěšinkou kolem toku na místa, která jsme si vyhlídli přes google maps jako vhodná pro výskyt pisíků a kulíků. Cestou jsme zvedli párek koroptviček, jež jsou v dnešní krajině s moderním zemědělstvím vzácný obrázek. Z protějším břehu se zvedlo káně a máváním vykroužilo do výše, využívajíc pak vzduchu a plochých křídel k plachtění. Nad dálnicí, vedoucí hned za řekou jistě najde nějakého zajíce, přejetého bezohledným řidičem. Káněti to nesmíme dávat za zlé, neví, že může přijít o život. "Pisíci!" zvolal vítězně Honza, hledíc na čtveřici letících ptáků těsně nad hladinou. Snažil jsem se co nejrychleji zaostřit a pořídit záběr. Ten se mi povedl. Zvěčnil jsem pisíky zrovna při mělčině, kterou jsme si vyhlídli přes moderní prostředek. "Tak jsou přece tu." Zaradoval se Honza. Na delší fotografování to ale nebylo. Neměli jsme po ruce maskovací síť, kterou bychom se zakryli na mělčině a vyčkávali na hnědobílé brodivce. Pokračovali jsme k druhé mělčině, z které opět vyletělo několik pisíků. Všude se nacházel nepořádek a nepotěšil nás ani nález leklé ryby. Tak tady bych nečekal. "Ještě že jsme byli v tom parku", děkoval jsem v duchu Honzovi. Postupovali jsme dále proti proudu Moravy. Za splav, velký, za technické lidské dílo, které sotva překonají táhnoucí ryby, jsme se ani my nedostali. Sedli jsme si na betotové schody vedoucí k vodě a debatovali. Jak jinak než o fotografiích. K tomu jsme přikusovali svačiny a zapíjeli desítkou Bernardem. Občas kolem proletěl racek a i pisík si sedl na břeh, Honza zkoušel exponovat, ovšem i pro jeho 400mm objektiv se bahňák nacházel daleko. Šoulačka blíž nepřicházela v úvahu. Bez maskování jsme byli ztraceni. Pomalu jsme se tedy vrátili do parku za veverkami, hřivnáči a poštolkami. Opět jsme jej celý obešli a na mne se usmálo štěstí v podobě odlétající poštolky z hnízdní dutiny. Přibylo i lidí a tak jsme s Honzou trochu byli trochu k smíchu, když kolemjdoucí hledající na procházce odpočinek mezi korunami stromů a zelení viděli válet se dva blázny u veverek. Čas už dávno postoupil a dopoledne se změnilo v odpoledne. Nechali jsme tedy fotografování a vyšli do města. "Hele, medvědi na fotkách." ukázal jsem na plakát lákající na právě probíhající výstavu. Zlákala i nás, pochopitelně. A tak jsme neplánovaně, po zaplacení desíti korun vstupného shlédli výstavu o soužití velkých šelem a lidí v České republice i jinde v zahraničí. Se zájmem jsme obdivovali snímky volně žijících medvědů, rysů a vlků. O vlku se ještě zmíním. Překvapily mne řádky o jejich kolonizaci v Německu. Tamnější lidé jsou na nové obyvatele pyšní a žádné konflikty neřeší. Prý není vyloučno, že v nejbližší době kolonizuje vlk i hory Západních čech. O jejich osud se ale vážně obávám, protože lidé v naší republice nemají na velké šelmy moc kladný názor. Shodou okolností jsem si nedávno koupil jednu povídkovou knížku Hurá na medvědy, která pojednává o situaci velkých šelem v Beskydských horách. Může to být literární kachna, výmysl autora, ale četl jsem z ní mimochodem text – "kdy ty bestie vystřílíte?" anebo "nemají tady co dělat!" Je to smutné, když sem odnedávna velké šelmy patřily, byly vyhubeny člověkem a teď, když se začínají vracet, opět je člověk zavrhuje. Dnes si neumíme vážit přírody, což mne dost mrzí. Okolní státy si ji o daleko víc vážit umí. Proč ne tedy my. Máme to už v genech, v naší české povaze? Kdož ví. Doufám, že šelmám se u nás bude dařit dobře a že ochrana zvítězí nad pytláky a že budeme moci ukazovat našim dětem velké šelmy v jejich přirozeém prostředí, ne v kleci zoologické zahrady. Tolik o velkých šelmách, a abych se vrátil k našemu dnu v Kroměříži. V restauraci Uno jsme si dali dobré jídlo, ač já s přidanou hodnotou tří vlasů, ale bral jsem to s humorem. I tak vždy, když přijedeme do Kroměříže, v tamnější restauraci s příjemnou obsluhou dáme hlta. Odpoledne se změnilo v podvečer a světlo pomalu zapadajícího slucne krásně ozařovalo parkovou vegetaci. Rozhodli jsme se ještě zatívat do oázy klidu ve městě s cílem nafotografovat nějaké veverky v pěkném fotografickém světle. Šelmičkám se ale nechtělo, snad už spaly a tak nás pobavil a potěšil fotolov zajíců a bažantích nápadníků. Každý jsme ještě uložili na karty po nějakém tom pěkném snímku a za přímo zlatavě zářící trávy jsme opustili kroměřížský park, již zamknutý, ještě že nám otevřel zprávce. Smáli jsme se myšlence, že jsme v parku vydrželi od otevíračky do zavíračky. Po čvrt na osm už následoval pochod pěší k parkovišti u nejmenovaného nákupního střediska, popřáli jsme si naše Fotolovu zdar! a něco před půl osmou večer už Honza odjížděl směr Vsetín. A já si to rychle kráčel na nádraží s cílem stihnout courák do Kojetína. Co se mi podařilo a závěrem na zdejším nádraží přestup do bohumínského rychlíku, tentokrát směřujícímu do Brna. Co bylo pak? To už si nevspomínám. Probudil jsem se až v Brně. Honzo, děkuji Ti moc za pěkný den ztrávený fotografováním v krásném kroměřížském parku. Snad se spolu – a vlastně i s vámi všemi čtenáři opět shledám a ze Slovenska, kam jedu na pozvání výborného kamaráda na vzácné tetřevy v toku a snad přidanou hodnotou nebudou otištěné drápy medvěda z tamnějších hor. Jako fotolovci se musíme chovat potichu. A co když při procházení stezky potkáme huňáče, který se nás zalekne. Ne, medvědů se netřeba bát. Turisté se obvykle bavívají a takové medvěd svým sluchem zachytí na hony daleko. Zavčas pak zmizí. Bát se můžeme jen my... Fotolovci a podobní. Věřím, že štěstěna si nás najde i v divočině slovenských hor..