Co se skrývá v ječmeni?

 

Ten den byl jako stvořený k večerní návštěvě revíru. Jen co to šlo, vydal jsem se tedy v chlad lesních strání. Při procházení řidším lesem jakoby telepaticky očekával káně lesní kroužící. Bylo tam. Pohotově se mi ho podařilo odfotografovat a se sluncem v křídlech je to moje nejlepší letovka myšilova, místy tolik pronásledovaného dravce.

Z lesa jsem vyšel ke kraji ječmeného pole. Pátral jsem či nezahlédnu srnčí hřbet, nic se však nehýbalo. Vedro bylo stále ještě velké, aktivita zvěře proto slabá. Vydal jsem se tedy k nedalekému posedu. Kolejí po traktoru se šlo celkem dobře, bez většího praskání, hlavně opatrně, abych si nezradil případnou zvěř.

Poklidně jsem vystoupal nahoru a pohodlně se usadil. Nyní jsem měl pěkný výhled na celý velký lán. Za mnou ve stráni akátového lesa si stále prozpěvovaly sýkorky. Vysoko ve větvích. Díky stráni a výšky posedu, viděl jsem je pěkně blízko z očí do očí. K sýkorkám se občas přidal brhlík, hledající něco k snědku. I lesní zvěd sojka musela svojí písničku vykřičet do světa. To když vycítila nebezpečí v podobě kroužícího káněte.

Na druhé straně – v ječmeném lánu se ale stále nic nedělo. Říkal jsem si v duchu: "Dneska to je slabé, nic nikde není, jde se domů."

Jen jsem to dořekl, asi 100m předemnou zvedl hlavu z obilí srnec. Jakoby mne slyšel a chtěl mě přesvědčit, že tak mrtvo zase není. Chvíli jsem ho sledoval, vypadal na staršího vidláka. Byl ale stále na místě, nechtělo se mu směrem ke mě.

Po nějaké chvíli se nalevo od posedu asi 40m daleko cosi šustlo. Pohlédl jsem tím směrem a již jsem zahlédl malé slechy srnčího odrostence. Nastalo dilema, kam se vydat.

Vyhrálo srnče. Cesta polem za srncem byla riskantní, jelikož zralý ječmen a sucho, to nedělá nikdy dobrotu.

Za srnčetem jsem též musel ječmenem, ale jak se říká, ze dvou zel je lepší to menší zlo. Opatrně jako rys našlapoval jsem tedy a přibližoval se k srnčeti. Metr po metru, vteřiny se vlekly jako hodiny, spocený jsem byl až na nitku při tom snažení. Když už to nešlo po dvou, riskoval bych zrazení mladého kusu, musel jsem po čtyřech. Srnče již bylo blízko. Moment jsem vyčkal, už mělo namířeno ke mě. Pořídil jsem pár snímků. Pak se ale srnče vypařilo. Asi chytlo můj vítr. I když jsem jej snažil sledovat, v ječmeni se mi ztratilo. Nemohlo být ale daleko. Opatrně jsem postupoval po čtyřech a pátravě prohledával osiny, zda se nezašustnou, čímž mi prozradí polohu srnčího mladíka. A v ten moment milé srnče zvedlo hlavu. Strnul jsem, naše vzdálenost nebyla větší než deset metrů. Stihl jsem dvakrát exponovat. Poté srnče odskočilo do lesních tišin za spásou, možná za jeho mámou. Byl jsem potěšen setkáním s tímto mladým srnečkem a v duchu jsem mu držel palce ať přežije další dny a hlavně hrůzostrašné běsnění velkého kovového predátora - kombajnu John Deer sklízející ječmenný lán.

Domů se mi ještě ale nechtělo. A udělal jsem dobře. Ač se již nedá fotografovat, i po západu jsem rád v přírodě. V postupujícím šeru a teplotním klesání aktivita zvěře stoupala.

Ač na velkou dálku, asi 800m, byl jsem svědkem honění srny a srnce. Bylo 4.7. 2008.

 

Radim Kalivoda, (c) 2009