Jedno nedělní ráno protnul ticho mého pokoje zvuk budíku. Vše spalo, jen já, zanícený fotograf přírody musel vstáti z vyhřátého lůžka. Musel? Nemusel jsem. Já přímo chtěl. Den před tím jsem si vzal do hlavy, že se do Jeseníků v neděli podívám. A vůbec mi nevadí, že jen na jeden den.

Sobotní počasí nevěstilo nic dobrého. Ani v Brně, natožpak v místě mého cíle, v horách jesenických. Díky zázraku jménem internet je vybavena chata Kurzovní, on je to pravda spíš horský hotel se vším všudy, kamerou, která co čas snímá obrázky aktuálního stavu počasí. Již druhý den jsem sledoval jen mlhu.

Již mě to nepřekvapilo. Jeseníky jsou takové. Hustá mlha zde může vládnout i několik dní aniž by se vyjasnilo.

Už jsem se spokojil taky s tím, že v neděli mě při toulkách zdejší krajinou asi čeká opět mlha.

Já ale do Jeseníků chtěl.

Ještě večer jsem sledoval vývoj počasí, pak si sbalil nejnutnější věci do mého fotoloveckého batůžku jak jinak než zelené barvy. Nechyběla v něm svačina, pitivo nealko, náhradní zelené kalhoty a samozřejmně věc, bez které neudělám nikdy ani krok – fotoaparát s dlouhým sklem čili teleobjektiv.

Víc jsem nepotřeboval.

Včas jsem zalehl a sledoval ještě v polospánku trhající se oblohu s vycházejícím měsícem.

Onoho rána, kdy ticho pokoje prořízl zvuk budíku jsem nejprve pohlédl z okna. Čekalo mne milé překvapení. Obloha byla zcela jasná.

Po prvním zajásání se dostavila nervozita – přecijen Jeseníky a Brno to je nebe a dudy, kdo ví jak tam bude. Záběr z kamery online byl pro tmu nepřipadající v úvahu tak jsem počítač nechal vypnut. Místo toho se raději vhodně a teple oblékl, protože čas velel: vyrazit.

Noční cesta prázdným městem dopadla dobře a tak jsem deset minut před odjezdem již čekal na Zvonařce na autobus.

Ten přijel včas, nastoupil jsem, zaplatil si cestu do Olomouce a vyjeli jsme.

Výlet mohl začít.

Cestou ráno jsme jeli na východ, tedy proti slunci. Po dálnici na Vyškov sluneční paprsky byly nepříjemné. Sledoval jsem proto život okolo dálniční šňůry. Z okna na jihu. Co káňat lovívalo na okolních polích, či posedávalo na krajních stromech. Smutná realita dnešní doby. A co je tak smutné? Tito krásní dravci, a nejen tito, mezi soukmenovce lze počítat i poštolku, nebo straku. Ale ta nemá zahnutý zobák. A tito se naučili vyčkávat na pokrajích cest na kořist, kterou srazí automobil. Pro čekající dravce je nebožtík ušák lacinou kořistí. Slétnou se němu a hodují. Netuší, že na ně číhá nebezpečí v podobě dalšího bezohledného řidiče. Zvláště v zimě takto neslavně končí pod koli vozidel svou pouť nejeden korunovaný pán oblohy.

Tentokrát ani jedna mrtvolka neležela cudně u krajnice.

Slunce už pěkně svítalo.

Do Olomouce jsme přijeli podle časového plánu a již pěkně svítilo. Na obloze polojasno. To už jsem si říkal – v Brně jasno, v Olomouci polojasno a nahoře na Pradědu zataženo a mlha.

Dvacet minut času jsem využil k hovoru s kolegou fotolovcem, který mi s radostí sděloval svůj dnešní úlovek, kterým byla liška. Uteklo nám to s Honzou pěkně a několik minut potom přistavil se další autobus. Tentokrát do Karlovy Studánky. Nudu na olomouckém nádraží jsem tedy neměl.

Osm hodin ráno a řidič vedl autobus ku horám.

Nejprve ale úrodná Haná a Štemberk. Pak jsme začali pozvolna stoupat. S každou zastávkou jsem cítil větší a větší zimu. Za Rýmařovem potom jsem netrpělivě vyhlížel masív Hrubého jeseníku. Modrá obloha dávala tušit pěknému počasí, radoval jsem se, že zahlédnu nejvyšší vrchol, Praděd.

Konečně. Naskytl se nám pohled jaký se tak často nevidí. Jesenické vrcholky, jako by se styděly, rozhodly se neukázat zvědavým zrakům jejich holé vrchy, ponechaly si roucha v podobě bílých, jako cukrová vata nabalených mraků. Jedním slovem krása. Již jsem se nemohl dočkat, až mě autobus vyhodí na Hvězdě, výchozímu bodu mnoha cestovatelů na nejvyšší vrchol moravy. Ať již pěších nebo motoristů. Ti druzí poslušně čekali před závorou, která nahoru na Ovčárnu pro bezpečnost a taky šetrnost vůči zdejší přírodě pouštěla jen na povolení a v časových intervalech půl hodiny.

Čekal jsem studujíc mapu na kivadlovou linku Hvězda – Ovčárna.

Počasí zde zdálo se být dobré. Jasnou oblohou chvíli propluly nízké mraky, směřující kdesi od Pradědu. Dávaly tušit, že tam nahoře se to musí pěkně honit. Ale věřil jsem, že nakonec se počasí vyčasí. Autobus přijel, po zaplacení obnosu čítajícím 17 českých korun jsem já s dalšími turisty, toužící pokořit nejvyšší vrchol nasedl a jelo se nahoru. Dychtivě jsem vyhlížel z okna autobusu do lesnatých strání. Cítil, jak nabírám energii z oněch míst a nemohl se dočkat, až se stařičká karosa chudák vyškrábe plně obsazená nahoru a stane na Ovčárně. Ten okamžik právě nastal.

Vítejte moje milovené Jeseníky.  

Deset hodin dopoledne a já měl do 16:30 čas.

Na nic jsem nečekal a nabral kurz Kurzovní chata.

Hltal jsem cestou tu nepopsatelnou krásu. Kdesi nademnou na jasné obloze honily se s křikem křivky. Kapradí vedle cesty začalo pomalu měnit barvu na hnědavou, listí též žloutlo. To vše dávalo tušit blížící se podzim. Nejkrásnější období v Jeseníkách. Nejkrásnější i proto, že právě v těchto blížících se dnech jeleni svádějí těžké a neúprosné boje o laně. Září je čas jelení říje. Jen ti nejsilnější mohou uspět v přírodním zákonu přežití. Magický vysílač na Pradědu je za jasných zářijových nocí němým svědkem úchvatných přírodních koncertů – jeleního troubení. Není nic, co by se vyrovnalo jejich kráse. Pocity, které plynou při posleších jeleních koncetrů se mi jen těžko popisují. Mráz běhá až po zádech z jejich síly a bojovnosti. S jakou zarputilostí pomocí troubení hledají jeleni družky. Zkušený jelenář z těchto hlasů dokáže rozlišovat. Je li jelen starý, či mladý, hledá li laně, nebo již svůj harém má a troubením oznamuje že jen on je jejich majitelem. Má-li takový jelenář řevnici a ovládá ji, může si pak i nic netušícího jelena přivábit. Chce to ovšem zkušenosti a roky praxe v revíru. Já zatím takové zkušenosti nemám. Ale mám na dobré kamarády, kteří mě o těchto horách a životu v nich učí. Těm jsem moc vděčný. Snad jednou též cilindrem přivábím jelena před objektiv fotoaparátu. Štěstí z nebe ale samo nepadá a je třeba být připraven.

V půl jedenácté jsem dorazil na Kurzovní chatu. Byli jsme domluvení s kamarádem že si mám stoupnout před chatu, kamera mně z dálky natočí a záběr pak zveřejní na internetu. Tato akce nám nutno říci nevyšla. Co jsem udělal špatně se již nedovím.

U chaty jsem se nenudil.

Hladový jsem z obsahu batohu vytáhl chlebník s houskou. V tom se z moře trav vedle vynořila kočka. Rezavá číča hned mašírovala ke mě. Jala se mi poté lísat kolem nohou, tím aby si mne dostala. Jakmile jsem se zakousl do housky, nesbavil jsem se jí. Zkoušel jsem unikat, leč marně. Rezavá číča neomylně věděla kde je k mání kus žvance. Když stále naléhala, poslední kousek jsem jí nechal.

Musel jsem ale pokračovat dál. Vybalil jsem tedy konečně svůj Nikon a porozhlédl se kolem sebe. Hned bych měl co fotografovat. Na jednu zídku pod odpočívadlem přilétaly z okolních stromů křivky. Sledoval jsem je při jejich zálibě ozobávání omítky. Nafotografovat se mi je však nepodařilo. Snad příště.

Nechal jsem křivky dál ozobávat, prošel spodní cestou a navázal na starý lovecký šoulák.

Jen pár metrů stačilo a již jsem se nacházel v pravé divočině. Ta jesenická je svým spůsobem zvláštní a jedinečná. Les je tvořen horskými smrky v různých stádiích života. Jedny, a těch je většina, rostou zdravé do značně menší výše jako známé obyčejné smrky z níže položených oblastí. Zato jsou však bohatě ovětvené a to mnohde již od země. Jsou obrostlé lyšejníkem, typickým pro oblasti s neporušeným životním prostředím. Pak tu najdeme i ty stromy, do kterých již míza neproudí. Jsou vyvrácené a opřené o jiného druha, či padlé na zemi. Tam pozvolna zetlí, čímž dávají živiny půdě. Bohatý borůvkový podrost zase v období vegetace přináší potravu mnohým živočichům, jelení, srnčí a kamzičí zvěře nevyjímaje. Díky bezzásahovému ochrannému pásmu si les hospodaří sám a ne jak mu diktuje člověk. A prospívá.

Šoulal jsem známou pěšinkou, dávajíc přitom pozor na to, kam šlapu aby nenadálé zašustění již teď povětšinou suché horské trávy nezpůsobilo zrazení zvěře, která zde mohla být na každém kroku.

Z nenadání jsem v porostu zaregistroval pohyb. Na 40 metrů ode mne se právě zvedly z borůvkové pokrývky tři kusy vysoké. Donedávna odpočívaly před horkým sluncem v stínu stromů dvě laně s kolouchem. Asi chytily můj vítr a v momentě odtáhly pryč. Sledoval jsem je teleobjektivem ale pro změť stromů nešlo správně zaostřit. Možná kromě větru zrazení zapříčinila i moje chyba. Zjistil jsem, že mi dělají rámus kalhoty. Pískově hněné manšestráky při chůzi šustily nohavicemi o sebe. To bylo nepřípustné. Nebýt mojí prozřetelnosti a do batohu přibalených zelených kalhot Afars by dopadl celý fotolov v jesenických horách neslavně.

Převlékl jsem šustivé britské gatě a zase jsem se cítil o trochu líp. V mých starých afarskách. V těch, co jsem za ně rodinou zazlíván, že chodím jako bezdomovec. To je samozřejmně nesmysl. Když fotografuji, dávám do toho vše. Někdy využívám i indiánskou metodu – plazení. V lese mi vymódění nevadí. Připouštím, že když jdu z lovu domů, mohu vypadat nevábně, zvlášť po letním mokrém ránu a plazení v orosené trávě... Ale umím se obléci i slušně. O tom zas někdy jindy.

Pokračoval jsem klidnou chůzí dále.

Přišel jsem až k svahu do údolí. Po jeho pravé straně jsem se vydal, omrknout jedno jelení říjiště. Po pár metrech jsem byl nucen zastavit. Předemnou se objevil kamzík. Toužil jsem horské kozy alespoň vidět. Nyní jsem se mohl pokusit i vyfotografovat. Popásal se na borůvčí něco přes padesát metrů přede mnou. Nevěděl o mně, to bylo dobré znamení. Záhy se to však mohlo změnit. Sojku práskačku bych tak vysoko nečekal. Přesto vyletěla někde ze země nedaleko mne a hned spustila povyk. Kamzík zvedl hlavu a jistil směrem ke mě. Ztuhl jsem na dobu než zase sklonil hlavu a dal se do chutných borůvek. Již jsem v tomto vycepovaný a hodně zvěře jsem si již takto udobřil. Klekl jsem si a chvíli ho sledoval. Vzácný okamžik. Ale co to. Není sám, teprve teď jsem si všiml dalších kusů, které buď popocházely nebo ležely. Fotografa ale nevnímaly. Zkusil jsem se k nim přiblížit na vzdálenost vhodnou k fotografování. Nedoufal jsem v dobrý výsledek, vždyť vím, jak jsou jeseničtí kamzíci plaší. Dík pronásledování lidmi s puškami. Ochranáři nepůvodní druh žijící již téměř jednu lidskou generaci – 100 let v Jeseníkách nemají rádi a dokonce se proslýchá, že se na kamzíky, čítající něco k tři sta kusům chystá vystřílení. Kdo to tak nechat nechce, nechť podepíše petici za jejich zachování.

Další informace naleznete na http://www.myslivost.cz/aktuality/detail.asp?aktid=508

Jako balzám na mne působilo jejich chování. V stádu byla i kamzíčata. Ta společně bezstarostně dováděla zatímco matka vše přísným pohledem hlídala.

Když to již nešlo po čtyřech, plazil jsem se. Též příjemná věc v borůvčí po kamzičím ochozu, několikrát nechtěně i otřený o čerstvý trus. Ale snažení se vyplatilo. Dostal jsem se postupně k ostražitým kamzíkům na dobrou vzdálenost, mohl jsem fotografovat. Vítr mi vál do obličeje, to bylo dobré. Kamzici jsem zachytil v póze kdy vystoupila předními běhy na pařez a ostatní kusy popocházely dál. Ona pohledem kontrolovala záhadného tvora plazícího se za ní. Až ostatní kusy přešly vytratila se i kamzice. Myslel jsem, že víc jich nepotkám. Celkem asi 15 kusů bylo na ten prales dost. Většina zdejší populace se totiž zdržuje na lokalitě s alpínskými loučkami. Tak jsem zase šoulal dál k jelenímu to říjišti. Opět jsem byl nucen zastavit, opět se ukázaly kusy předemnou. Lehl jsem do borůvčí a plazením plížením vpřed. Využil jsem terénu a odvěké zvědavosti milých kamzíků. Jedna kamzice se na mne přišla podívat. Na vzdálenost ne větší než 15 metrů. Na záběr se celá nedostala, trčel jen krk zpoza valu. Několik snímků z celé série se povedlo. Děkoval jsem za zážitek Dianě a šoulal dál. S tím, že již žádné kamzíky asi nepotkám. Pomalu jsem se blížil k říjišti. Na loučce ve stráni jsem zahlédl kus zvěře. Hned jsem se skrčil a začal zrychleně dýchat. Přál jsem si vidět laň. A spletl jsem se, pastvil se tu opět kamzík. A nebyl sám, vždy se zdržovali ve skupinkách. Moc blízko mě nepustili. Otočil se vítr a bylo po fotolovu. Alespoň jsem si ověřil, že se mně opravdu bojí. Po předchozích setkáních ač s dobrým větrem jsem si myslel že jsou snad nebojácní. Pravdou je že jsem měl přízeň dobrého větru a v leže člověk moc rozpoznat nejde. Věděli, pokládali mě za něco zajímavého, však za nepřátele ne.

To se změnilo u tlupy na loučce, která postupně přeběhla podemnou a zamířila svahem do dolu. Snímky v běhu se pro málo světla a dlouhé časy nepovedly. Napočítal jsem jich okolo dvaceti. To už bylo tedy čtyřicet kamzíků ani ne za hodinu. To se mi ještě nikdy nepodařilo. Na říjišti klid, zem nepodupaná, jeleni tak brzo ještě nezačali. Vrátil jsem se tedy zpět po stejném ochozu a dalším místem k navštívení bylo velké lesní kaliště jelení zvěře. Tam snad bude nějaká vysoká, doufal jsem. Ač jsem u kalitě ještě nikdy nebyl, kamarád mi polohu vysvětlil. Potichu jsem šoulal ochozem a sledoval stopy. Jelení zvěř tudy přecházela, čerstvé stopy i trus tomu napovídaly. Dobré znamení. Nemýlil jsem se. Od kaliště odběhlo několik kusů vysoké. V době sledování byly ještě daleko ani jsem nepoznal zda se jedná o laně či o jeleny. Přikláním se ale k laním. Vodí-li kolouchy, to je známka že se ještě nedostaly do říje. Brzy však už ano.

Přišel jsem ke kališti. Rozlehlejší jsem v životě neviděl. Všude stopy od vysoké zvěře. Museli se tu napájet, před tím než je vítr zradil. Martin mi neříkal nadarmo, že sem chodí člověk. U kaliště měla zvěř i solisko. Vydlabaný kmen smrku skýtal lůžko pro sůl, tak důležitý minerál s oblibou braný zvěří. Žádná sůl se tam ale nenacházela. Přítomnost člověka však prozradila igelitová taška. Smutné, že si někteří lesáci ani neváží pořádku ve svém revíru. Lesák to musel být, neboť civilní člověk nemá šanci do těch míst zabloudit.

Raději jsem kaliště opustil. Už jen proto, abych místo moc nezavětřil.

Čas se neúprosně krátil a tak jsem byl pomalu na odchodu.

Šoulal jsem opět po kamzičím ochozu ve stráni, když před sebou na vzdálenost 30 metrů objevil hřbet. Kamzíče. Páslo se na borůvčí a nevědělo o mě. Chystal jsem se k němu nepozorovaně přiblížit. Když v tom se z pod smrku zvedla kamzice. Před tím jsem o ní vůbec nevěděl, tak byla ukrytá v podrostu. Možná bych si jí všiml, ale oči byly zcela zaměstnány kamzíčetem. Ostažitá matka nervozně vyšla blíž ke mě. Nebyla dál než 15 metrů. Lehl jsem si a snažil se skrýt za trávou. Vítr jsem měl dobrý. Kamzice nevěděla co si má myslet. Stále dokola se otáčela a výhružně dupala. Přidalo se i frkání. Modelka mi tak kreacemi poskytla možnost nafotografovat krásné akční snímky. Při takovýchto chvílích jsem byl na vážkách. Co dělat. Kamzice stále dokola zjišťovala kdo jsem, blíž než oněch 15 metrů se neodvážila. A čas běžel. Já ležel a se zájmem jí sledoval. Kdybych se zvedl, náhle a prudce, s jistotou bych ji zradil. A to jsem věru nechtěl, stresovat jí zbytečně když má ještě strach o potomka. Naštěstí po několika dlouhých minutách poodešla za strom. Toho jsem využil, zvedl se a potichu se z místa vytratil. Kamzičí anabáze tím však nezkončila.

Již jsem si myslel, že se zdárně bez setkání se zvěří vrátím ochozem podél stráně na pěšinu. Však zjevil se předemnou opět kamzík. Nešlo ho obejít bez zrazení. V poklidu se pastvil na nekonečných lánech modrých plodů. Lehl jsem na zem a plazil se k němu. Dřívější teorii, že je sám, jsem musel vypustit z hlavy, opět vedle něj se nacházel zalehlý další kus. Bylo nádherné, sledovat je v přirozeném chování nerušeně a přitom z relativní blízkosti. Díky svému umění, vykoupenému ovšem borůvkami zapráskané afarsky, jsem se dostal na 10 metrů. Jaká byla poté moje radost, když se ke kamzíkovi a kamzici připojilo malé kamzíče. Celá skupinka zvědavě hleděla odkud že přicházejí ty cvakavé zvuky. Na jedné rodinné fotografii má kamzice vypláznutý jazyk (lízák) zabarvený do modra. Tímto jasně prozradila svoji krmi. I já si sem tam zobl sladkých plodů. Dost pro všechny se tu nacházelo. Učiněný ráj.

Když rodinku pózování přestalo bavit, kamzíče a matka kousek poodešly. To mi nahrálo do karet. Konečně se jali odejít a mě tak nechat volnou cestu. Táta ale zůstal a dokonce přišel zvědavec blíže. Snažil se zastrašit neznámého dupáním a častým frkáním. Avšak neuspěl, stále jsem ležel v borůvčí a přes mravenčení v končetinách užíval jsem si pohledu na tak krásné zvíře. Cvakal jsem co chvíli, s vybranou kompozicí a akcí. Dokonce mi signalizoval fotoaparát plnou kartu. Tak jsem musel průběžně promazávat nepovedené snímky. Snažil jsem se na něj mírně upozornit, aby poodběhl, ale na syknutí nijak zvlášť nereagoval. Stále dupal a vyhlížel. Vysvobozením byla pro mne chvíle, kdy konečně něco vytušil a skoky zmizel za svou rodinkou, která se již dávno přesunula v klidnější místa.

Chtěl jsem vstát jenže deset metrů ode mne byla další kamzice s mladým. Doposud klidná, pastila se. Ale i ona po několika stisktutích závěrky zbystřila a začala jistit ke mě. Opět stejný scénář, stále se motala dokola a snažila se zjistit kdo že jí to ruší. Na několik okamžiků se vždy zdálo že se má k odchodu. Ona se však komediantsky opět otočila a vykročila na stejné místo jistit 10 metrů od záškodníka. Jemně jsem na sebe upozornil syknutím a zabralo to. Vysokým skokem i s kamzíčetem se mi ztratila z dohledu.

A já konečně mohl pokračovat v cestě dál. Čas mě už neúprosně tlačil. Ještě jednou jsem se setkal se skupinkou kamzíků, ty jsem však, chtě nechtě, musel zradit.

Konečně chodník. Rychlejší chůzí jsem si to hasil k chatě Kurzovce. Cestou jsem už pak nic živého nepotkal. Štěstím bylo než jsem se dostal k chatě vyschly mě mokré nohavice. O půl čtvrté opět v civilizaci. To jsem zasedl za stůl v restauraci na sousední chatě Barborka. S dobrým úmyslem něco pojíst teplého. Když jsem se od číšníka dozvěděl v pravdě dobrou zprávu, o kuchyni která už je dávno zavřená, neodolal jsem a dostal chuť na točené. Čepovali Starobrno, tak jsem si dal v Jeseníkách alespoň pivo z rodného Brna. Při popíjení jsem se znovu vracel k setkání s krásami zdejší přírody a promazával nepovedené snímky. Po čtvrthodince jsem zaplatil a s tyčinkami v kapse uháněl na Ovčárnu. Ač deset minut před odjezdem, autobus se již rozjížděl, ještě jsem stačil zamávat. To mi zachránilo život. Kdybych nestihl tento spoj, už bych nestihl dole na Hvězdě přímou linku do Brna. V autobusu na Hvězdu jsem si ještě stačil popovídat s milým pánem co byl na Pradědu na výletě z Beskyd a málem pro to vše zapoměl vystoupit. Ale nakonec vše dopadlo dobře a spoj k nám na jih moravy jsem stihl.

                        

Byl to pěkný výlet. Děkovat mohu nejen Dianě ale i vládci zdejšímu - Pradědovi, že na mě neseslal zlé počasí. Snad pozná ty, kteří to s jeho horami myslí vážně, ty kteří se k nim chovají s úctou. Ne vždy, ale občas je obdaří hrstkou štěstěny. Jako právě mě onu první zářijovou neděli.