Minule jsem zmínila velikonoce, to proto, že se blíží. Dny se prodlužují, Slunce s námi tráví víc času. A také jako vzpomínku na pána, o němž v mém okolí existuje pilně ústně předávaná pověst. O něm, a hlavně o tom, jak v dobách hojného rozesílání pohlednic k vánocům, mdž, velikonocům, jmeninám a narozeninám a všelijakých srdečných pozdravů z lázeňských pobytů, výletů i různých "jen tak" a "dojeli jsme dobře" on ve snaze ušetřit, a to ve snaze dovedené do úspěšného závěru, k blahopřáním vánočním a novoročním na pohlednice připojoval doušku: a též veselé velikonoce. Přijde mi to poměrně veselé a silně optimistické. Mimo jiné. Ať už je to jak chce.

No a pak taky protože, když rozvolním významy, trošku, ale dost drze, dojdu k souvislostem: velikonoce, vzkříšení, probuzení, povstání, snad... no a povstat se musí každé ráno, takže je to vlastně stále aktuální. Denně. Román Vzkříšení jsem si díky své chuti dočíst si kus doporučené a doporučované četby přečetla, dobré a současné čtení je to. Jen mi mrzí, že si z mnohých knih zapamatuju nějakou ohavnost a ta mi pak překrývá dojem ze všeho ostatního, co v té knize bylo. Z téhle Tolstého si radši nechám pro sebe, co to bylo, a i co to bylo třeba... ve Světě podle Garpa, tam mi to přišlo od autora natolik vypočítavé, že jsem si od něho už nikdy nic nepřečetla. A když vlétnu zpět do dětství, tak v jedné z prvních knížek, které jsem četla, to bylo neštěstí, které se v knížce pro děti stát nemuselo.

To už je skoro tak jako s obrazy rozměrnými, na první, druhý i poslední pohled depresivními. Jen ať si je, kdo chce a potřebuje, maluje, ale neměly by se radši věšet do míst, kam se na ně lidi musí dívat. Chtě nechtě. Chutě nechutě. Kutě.