radši, braši, protože jak jsem tu včera ve společnosti bílé kulaté Belladonny pobývala, tak jsem sledovala ten příliv a bylo mi při tom podivně až špatněsvědomě. Nemyslela jsem si snad nikdy, že je dobré, abych lákala titulkem, ale když ono to tak včera vyplynulo ze situace. Tak to bývává. Jedno vyplývá z druhého. A někdy se člověk nestačí podivovat.

A někdy ne. A čas si plyne jako řeky, bystré i čisté, líné i husté, a něco přináší. A taky vítr fouká a panenka z okna kouká a pan domácí taky. Ne, je hloupé psát takhle, když nejsem s to psát to, co mi leží tady někde na mysli. Ale v té kvantitě zbytečných slov, co pár navíc...

Ticho a klid. Je noc a tam někde z dálky svítí hvězdy. A tam někde, kam nevidím, zrovna jako nevidím na ty hvězdy, momentálně, nevidím ani na ty lidi, kterých je taky spousta a dost často si komplikujou životy. Vzájemně. Možná kdyby se starali každý nejdřív sám o sebe, nebylo by to tak zamotané. Ale taky jsou lidi, kteří ne. Kteří těší a na které se člověk může těšit. Můžu.