... a taky mě ještě pobavilo, jak někdo nevidí ani ve sněhulákovi, natož v tom, co z něho zbyde, ani náznak toho co já a vidí v něm jakési nebezpečno. Hm. No tak já zase nevidím něco, co vidí někdo jiný. Například svazek klíčů trčící z klíčové dírky. Teda ne doslova svazek, jeden z klíčů v ní byl a ostatní s ním spojené tam taky byly. To už tak je, s těmi spojeními. Zůstaly tam potichoučku a já jsem šla dál a až když jsem jednoho :) jeden z nich potřebovala, uvědomila jsem si, že jsem bez nich, bez všech. Ale tak hlavně že to dobře dopadlo, i díky tomu, že jsem pamětliva jednoho přísloví. Zvláštní, jak někdy některé slovo sedne a někdy nesedne.

Dnes jsem byla na jednom středověkém místě. Možná ke středověku máme coby současníci nějaké vyhraněné vztahy nebo pocity na hraně. Asi. Každému zvoní. Středověká muzika. A krmě. Měsíc jsem dnes ráno viděla, jak jsem tak šla jeho směrem a říkala jsem si: tak, kdyby tohle byl obrázek, na něm Měsíc právě takhle trošku překocený na záda a ty dvě svítící lampy po jeho bocích, vše pěkně pravidelně, byl by to kýč. Pak jsem ušla pár kroků a už by to kýč nebyl. Teda podle mě.

A jinak, jinak se mi momentálně do ničeho nechce. Celý den svítilo slunce a bylo vidět. Světla je dost...